Obsah

Stanoviště č. 8

Stanoviště č. 8

 


8. MOHYLNÍK V BEHNÁCH

Mohylník V behnách je dalším důkazem o silném osídlení holýšovska v době bronzové. První průzkum mohylového pohřebiště V behnách provedli v roce 1895 učitelé ze Staňkova, pánové Jan  Hoffman  a  Vojtěch  Zahořík  za  dohledu  domažlického  profesora  Bohumila Śtretra. V nálezech této trojice  je uváděna zachovalá keramická  popelnice,  bronzová jehlice,  bronzové náramky a nůž.  Další  výkopové práce na pohřebišti  V behnách  jsou  potom  datovány až do roku 1930. V tomto roce jsou hroby v lokalitě prokopávány zaměstnanci plzeňských pivovarů a to správním radou Komárkem a kontrolorem Rothleitnerem.

O BRONZOVÉ SEKERCE  

Psal se rok 1930  a  na Holýšov přicházely horší časy. Sklárna pomalu zastavovala výrobu. Oficiálně se tvrdilo, že o to ještě před pár lety  tak skvělé a moderní sklo už nebyl ve světe zájem. Na halách a před fabrikou zase platila verze, že se výroba převede do úplně nové továrny u Bíliny, protože holýšovský provoz již je zastaralý  a nemoderní. Nic to ale neměnilo na skutečnosti, že se každým měsícem snižoval počet zaměstnanců ve sklárně a naopak vzrůstal počet lidí nezaměstnaných. O každou  pracovní příležitost, za kterou by přibylo do kapsy nezaměstnaných pár korun,  byl proto velký zájem a je jedno, o jakou práci šlo.

Zvěst o tom, že ve vedlejším Staňkově shánějí dva pánové z pivovaru v Plzni několik kopáčů pro vykopávání starých hrobů, proto prolétla Holýšovem rychlostí blesku a hned druhý den, hroby nehroby,  nastupovalo několik holýšovských chlapů do vlaku směrem na Staňkov. Původní  obava z prapodivné pohřební práce se rozplynula ihned při setkání s pány Komárkem  a Rothleitnerem  z plzeňských pivovarů, kteří jim vysvětlili, že se jedná o  hroby na  dva tisíce let staré, kde se může očekávat snad jen nález několika hliněných střepů. Nabízená částka za celodenní kopání sice nebyla tak závratná, ale vše lepší než sedět doma s rukama v klíně  a na prázdno točit mlýnkem.      

Hned následující  den  stála skupina holýšovských kopáčů v Horní Kamenici  a očekávala příjezd obou pánů z pivovaru. Ti odvedli skupinu kopáčů do lesa na místo, kterému místní říkali V bednách, a tam se začalo kopat. K překvapení všech přítomných zajímaly plzeňské pány malé nepravidelné vyvýšeniny, na nichž se válelo pár mechem zarostlých kamenů.

Práce to nebyla nijak namáhavá a zřejmě ani nijak odborná. Pánové z pivovaru  vždy označili prostor na vrcholu vyvýšeniny a tam se začalo kopat. Vykopaná hlína se odnášela v kbelících na volné prostranství mimo a tady se prosívala skrz drátěná síta. Ze sít byly po prosetí zeminy vybírány většinou větší hrudky, které se ukládaly do dřevěné bedny. Tyto hrudky, později se ukázalo, že se jedná kameny obalené jílem, čistili a zkoumali pánové z pivovaru. Závěr celého zkoumání byl obvykle stejný. Zamítavé zavrtění hlavou a kámen putoval do hromady vytěžené hlíny. Na některých mohylách, jak vyvýšeninám říkali pivovarští, byly již mechem a travou zarostlé důlky. Důlky svědčily o tom, že mohyly byly prozkoumány již někdy v minulosti. V případě, kdy byl v hrudce zadržené sítem  nalezen keramický zlomek nebo střep, chovali se k němu pivovarští více než obřadně. Střep byl opatrně očištěn, zabalen do papíru a uložen do bedny. Pro kopáče bylo takové chování nepochopitelné. Podobné střepy se válely v brázdách místních polí a nikdo jim podobnou pečlivost nikdy nevěnoval. Ještě obřadnější chování nastalo v okamžiku, kdy se v hrudce hlíny objevil náznak zelenkavé barvy. Takové hrudce se potom dostalo péče, kterou požívaly snad jen královské korunovační klenoty. Toto uctivé chování vyvolávalo v kopáčích pocit, že nález je jedinečný, mimořádný a tedy i velice cenný. A cenné znamenalo v očích kopáčů i prodejné, a tedy možnost snadného finančního zisku.   

Nemůžeme se proto ani divit chování jednoho z kopáčů, když jeho motyka narazila v jedné z jam na podivně velký předmět obalený zelenou barvou. Nemůžeme se divit ani tomu, že předmět neabsolvoval obvyklou cestu kbelíkem do síta a dřevěné krabice, ale cestu daleko kratší a to do kopáčovy kapsy. V kopáčově kapse byl potom dopraven přes Makový vrch do Holýšova, z kapsy vyjmut a položen na kuchyňský stůl pod jasný svit žárovky.
Po odstranění nánosů  hlíny byl nádherou předmětu překvapený i samotný nálezce. To, co se zprvu jevilo jako beztvará neforemná placka, byla ve skutečnosti krásně opracovaná sekerka. Teď ležela na dřevěné desce stolu, vrtošivě se předváděla ve žlutém světle žárovky a její barva přecházela od slabě červené po zlatou. Vrypy na povrchu sekerky vytvářely krásné ornamenty a každému, i laickému, obdivovateli při pohledu na ni došlo, že se jedná o ojedinělý předmět. Teď zbývalo ještě to poslední. Proměnit tu nádheru za hromádku mnohem méně zářivějších ale potřebnějších peněz. Touto ne nepříjemnou myšlenkou se zaobíral kopáč ještě před usnutím. Toho večera usínal s blaženým úsměvem při představě, jak snadno přišel k velkému bohatství.

O co příjemnější bylo usínání, o to strašlivější noc. Hned jak se propadl do hlubin spánku, počaly se mu zjevovat hrůzostrašné sny. Sny tak děsivé, že co chvíli usedal na posteli a vykřikoval do černé temnoty pokoje prosbu o slitování a zachování  života. Sny plné vlasatých divokých válečníků, mávajících meči, zasekávajících do těl stejně obrovských a vlasatých mužů ostří seker, sny plné proudů krve a ostrých hrotů kopí , která procházejí mohutnými těly mužů jako ostří nože máslem.  Sny, v nichž se všechny ty hrůzy  odehrávaly v odlesku hořících ohňů, sny o zbytečně vztyčených prosících rukách, o torzech těl a beztvarých cárech masa. Sny tak děsivé a živé, sny  kruté a plné krve, sny, při nichž se bál po probuzení zavřít oči se strachem, aby se do té hrůzy nevrátil zpět. Hned za časného svítání raději vstal a nevyspalý pozoroval oknem budící se den.

S hrůzou uléhal do postele i následujícího večera. A jak zavřel oči, hned tu byli. Divocí vlasatí muži, tváře zvrásněné nezhojenými jizvami, oči studené, krvelačné a vždy jen chladné. S výkřiky se vrhaly mezi hordy stejně zarostlých a zjizvených mužů, aby jim jedním máchnutím odťaly nějakou část těla. Hned z večera vstal raději z postele a usazen v polospánku u stolu, celou noc oka nezamhouřil .    

Ani třetí noc nebyla jiná. S propadlýma očima proseděl i třetí noc u stolu v kuchyni s obavou byť jen na okamžik zamhouřit oko ke spánku. V otupělém a unaveném mozku neustále hledal příčinu těch strašidelných nocí a čím dál tím častěji  se jeho myšlenky  ubíraly k nalezené sekerce. Před svítáním si byl téměř jistý. Vše musí být v té sekerce. Hned za rozbřesku byl již na pohřebišti V behnách. Vybral si jednu z prvních rozkopaných mohyl a na dno čerstvého otvoru položil sekeru. Zahrnul ji hlínou s představou, že tady ji už nikdo nikdy hledat nebude a vrátil se do svého domu. V posteli usnul téměř okamžitě vydatným a úlevným spánkem.

O 70 let později. Procházel jsem se v lese nad Milavčí a hledal mohylu, ze které byl vyjmut slavný bronzový vozík. Ve stejném lese jsem potkal muže, který zde, stejně jako já, trochu bloudil. Slovo dalo slovo a za chvíli jsme se domluvili, že jsme v lese oba z téhož důvodu. V dalším rozhovoru se přiznal, že  patřil dříve mezi amatérské archeology, možná je bližší použít termín vykradače. S detektorem kovů objížděl mohylová pole v širokém okolí a po každém pípnutí přístroje je naprosto neodborně rozkopával. Muž znal snad všechna mohylová pole na našem okrese a při své činnosti nemohl minout ani mohylníky v okolí Holýšova. Znal všechny. A jeden z nich se mu stal osudným. Ale to bychom zase předbíhali.

Ten osudný den chtěl můj nový známý  prozkoumat mohylník V behnách. Do lokality se vydal v podvečer, aby nebylo v lese už příliš svědků. Obcházel místní mohyly a přejížděl jejich povrch čidlem detektoru. Byla skoro tma, když se zastavil před jednou z mohyl. Na  vrcholu mohyly se propadal důlek, typický znak vykradené mohyly. Protože se jednalo o jednu z posledních mohyl, kterou ještě mohl prozkoumat do úplného setmění, přejel ji jen tak ledabyle detektorem. Ostrý pisklavý tón naznačil, že by se mohl v nitru mohyly nalézat předmět z barevného  kovu.  Po chvíli kopání nalezl na dně důlku krásnou bronzovou sekerku. Sám překvapený nad tím nálezem, který učinil v již rozkopané mohyle, odjel nadšeně  domů.  Opatrně sekerku vyčistil a zařadil do své sbírky obdobných předmětů. Večer ulehl do postele nadšený dnešním nálezem. Jednalo se o skutečně krásné a na místní kraj neobvyklé dílo. První divoký sen se dostavil brzy po usnutí. Bitevní vřavy, muži s krvavými meči, uťaté údy a hlavy. Nemilosrdné vraždění. Celou noc nespal. Ráno jen mávl rukou a o celé věci se domníval, že pochází ze vzrušení nad nálezem unikátní sekerky. Další noc byla ještě hroznější. Sny byly tak divoké a tak živé, že on sám sebe několikrát za noc viděl, jak umírá v bolestech po zásahu meče nebo sekery. Vůbec nemohl dospat a až do rána ležel v posteli s otevřenýma očima. Sny se objevily i třetí noc. To už raději vůbec nespal. Hned ráno vyndal  sekeru ze sbírky a autem ji odvezl zpět na pohřebiště V behnách. Po jejím návratu do země již další noci strašidelné sny nepřišly. Sám z celé věci učinil zásadní závěr. Přestal parazitovat na pravěkých pohřebištích. Začal se o historii této doby zajímat seriozně a dnes je častým pomocníkem při odborných archeologických výzkumech a sondách.

JEŠTĚ JEDNOU O SVĚTLÍČKÁCH   

V Horní Kamenici ještě chvíli zůstaneme. Zdrží nás tady totiž ještě jedna pověst. Pověst možná už trochu jako obnošená vesta, protože je opět o světlíčkách. Tato světlíčka se velice ráda vyskytovala v lukách okolo obce a nejednomu poutníkovi dokonale zamotala cestu. Třeba jako tomu z našeho příběhu.     

Jeden z kamenických chalupníků se na trhu ve Staňkově trochu zapomněl. Přesněji řečeno poseděl v místní hospodě. Domů se vypravil, až když hospodský zahalil blahodárný  pramen utěrkou. A protože se nikde té noci již netočilo, naložil svůj nákup na záda a vyrazil ke Kamenici. Pod těžkým nákladem se zdála cesta k domovu nekonečná. Funěl, hekal, naříkal a nadával, protože  náklad byl natolik obrovský a neforemný, že mu ze zad neustále sjížděl. Konečně, jak by se šlo třeba vám po deseti pivech s naloženými zcela zánovními troky (necky) na zádech. Už byl skoro před Kamenicí, když se v lukách kolem počala vynořovat zrádná světlíčka.  Protože jako místní dobře věděl, co bude následovat, chtěl utéci světlíčkům z dosahu. Jenže nohy měl celé dřevěné a s těžkým nákladem na hrbu by  se také moc svižně neutíkalo. Nápad odhodit troky do příkopu zamítl, hned jak vznikl, protože bude mít doma stejně polízanici  za neplánované zdržení ve Staňkově. A objevit se doma bez troků byla možnost, kterou si nedokázal vůbec představit. Aby se působení světlíček vyhnul, ukryl se před nimi tak, že ulehl do prachu cesty a troky položil na sebe. Celou noc poslouchal podivné capkání a ťukání na dnu necek, to jak na něj světýlka neustále dorážela.  K ránu podivné zvuky ustaly a on konečně usnul.    

Ráno našly necky na cestě sousedé, když vyrazili na polní práce. Byla to malá záhada. Ne každý den se vám podaří najít vprostřed cesty odhozené necky. Dalším překvapením bylo, když sousedé necky otočili a pod nimi našli pospávajícího chalupníka. Marně se jim spáč snažil vysvětlit , jak se pod troky dostal. Ani jeden z přítomných ale nevěřil příběhu o světlíčkách.