Obsah

Stanoviště č. 7

Stanoviště č. 7

 

 

7. MOHYLNÍK V LOKALITĚ HOŘINA

Příčinou masového osídlení v okolí Holýšova v mladší době bronzové okolo roku 1500 p.n.l. je hojný výskyt  ložisek měděné rudy. Těžba této rudy, její zpracování a následný obchod s měděnými výrobky znamenal pro naši oblast kromě vzniku husté sítě obchodních cest a stezek i  nárůst  osídlení. Správním centrem pro celou oblast se stává mohutné hradiště ve Štítarech. V tomto období je používán i způsob pohřbívání do navršených mohyl. Proto se o tomto období hovoří jako o období lidu mohylového. Z tohoto období pochází i mohylník „Hořina“. První záznamy o prokopání mohyl v této lokalitě pocházejí již z roku 1890. V tomtéž roce byly hroby rozkopány dragouny ze Stoda. Ze stejné doby se dochoval i zápis o nálezu bronzové spony, bronzové jehlice, dvou dýk, kančího zubu a keramických nádob. Dalším podnětem pro skutečně odborné výzkumné práce v lokalitě byla informace holýšovského kronikáře Mascheka, který na pravidelné pahorky nalezené v polesí Hořina upozornil ve 20. letech minulého století  Dr. A. Bergmanna působícího v té době ve stodském muzeu.  Zásluhou kronikáře Mascheka byly získány i finanční prostředky pro výzkum dvou mohyl z této lokality. Inventář nálezů se tentokrát nedochoval.  Předměty ze stodského muzea byly po jeho zrušení převezeny do muzea ve Stříbře a muzea v Plzni.

O SVĚTÝLKÁCH

Z Holýšova do Honezovic  bývala krásná cesta. Široká, rovná, pěkně zdusaná, bez louží a výmolů. I po největších deštích zůstávala  cesta pevná a upravená. Ne jako dnes, kdy  náhodný  poutník musí koukat pod nohy, aby si nepodvrkl kotník v jedné z nesčetných hlubokých jam nebo v jednom z milionu výmolů. Díky tomuto soustředění se potom nemůže kochat nádherným okolím cesty a přejde i zcela nenápadnou odbočku  k pradávnému mohylovému pohřebišti. Možná vás napadne myšlenka, že je to vlastně dobře, protože co hezkého hledat na nějakém pohřebišti. Za denního světla vám musím ale trochu odporovat. Oblé kopečky pradávného mohylníku ozářené sluncem působí v tmavém příšeří hustého lesa místy velmi romanticky.  Dolíky  vytvořené  kopáči na hrbech mohylníků ve vás zase vzbuzují určitou zvědavost  a otázku, jaké poselství z dávné minulosti bylo v mohylách ukryto a v době jejich rozkopání vyzdviženo. Za noční temnoty vám ale musím dát zcela za pravdu. Za noční temnoty je lépe odbočku k pohřebišti vůbec nenajít. Co nenajít, úplně minout, obejít obloukem, a vůbec nejlepší je v ta místa se ani nevypravovat. Za noční temnoty totiž zaplaví místo stařičkého pohřebiště podivná zář a okolním lesem zní nápěv podivné,velice líbezné a podmanivé melodie. Poutník neznalý pomístních poměrů může být snadno tóny melodie sveden a postupujíce za svitem bludiček  doveden na skalnaté srázy údolí potoka Hořina. Jako se to již jednou stalo. Ale pojďme do příběhu pěkně od začátku.

Májové tancovačky  byly v Holýšově vyhlášené. Na tancovačky se scházeli  lidé ze širokého okolí a nejeden mládenec přicházel s nadějí, že si zde najde svoji vyvolenou. Holýšovská děvčata měla určitý  šmrnc, jaký nebyl v okolních obcích a městech ke spatření. Možná, že to nebyl ani tak šmrnc, jako spíše pocit určité světovosti. V Holýšově nebylo těžké vytočit na parketu slečny z Francie, Holandska nebo Belgie, které sem přišly se svými rodiči za prací do místní sklárny. Nebo třeba děvčata od Děčína, od Pelhřimova nebo klidně až od  Znojma, jejichž rodiče sem zavála nabídka práce v nové a prosperující továrně. Ale i místní děvčata se tak trochu lišila od těch ze Staňkova nebo třeba Stoda. Proč to tak bylo si nedovedl nikdo pořádně vysvětlit. A voňavé jaro dávalo celé té věci na ještě větší světovosti, kráse a naději.

Do Holýšova zamířil i jeden mládenec z Honezovic. Je pravdou, že to nebyl úplný krasavec, ale v jádru spolehlivý a pracovitý mládenec, který se uměl o sebe i hospodářství postarat. A protože v Honezovicích mu mezi děvčaty pšenka nekvetla, rozhodl se, že se vydá zkusit štěstí do Holýšova. A jak bylo vidět, jeho volba nebyla špatná. Hodiny na stěně sálu v hostinci u Taurů ukazovaly už dvě hodiny z neděle a kapela učitele Brožovského hrála poslední písničku.

Mládenec si stačil ještě domluvit s místním děvčetem setkání  hned na příští  sobotu  a  než se nadál, stál  na zšeřelé holýšovské návsi  úplně sám. Hlavu měl ještě plnou Helenčina zvonivého smíchu, tak se ta dívka jmenovala, obraz měl stále ještě rozhoupaný a rozmazaný, to jak byl stále v kole a vůbec byl celý jako omámený. Jinak by se nemohlo stát, že vyrazil k domovu lesní cestou kolem Hamerského mlýna namísto po delší ale zato bezpečnější cestě přes Hradec. To, že jde kolem Hamerského mlýna si uvědomil ve chvíli, kdy  mu zaduněla prkna ovčího mostu pod nohama. Až v ten okamžik se mu také vybavila všechna ta povídání o podivných světýlkách v lese Hořina, která slýchal od chlapů v honezovické hospodě a jako dítě od ženských za dlouhých večerů při zimních dračkách. Nikdy ale nikoho, kdo by viděl ta podivná světla, na vlastní oči nepotkal a ani o něm neslyšel, a tak mávl rukou a pokračoval v cestě.  „V hospodě a mezi ženskýma se toho namele,“ řekl si nahlas, aby si dodal odvahy, a ponořil se do  temného lesa.  V lese již téměř vůbec neviděl. Bezhvězdná noc byla pod větvemi smrků ještě temnější a o tom, že jde po cestě, se přesvědčoval jen podle o odstín  světlejšího pásu oblohy nad hlavou. Protože byla cesta široká a upravená, nemusel opatrně našlapovat a cesta mu rychle ubíhala. Na křižovatce v Náklích se trochu vydýchal. Teď ještě přejde mělké  údolí a potom most přes potok a odtud už to má domů, coby kamenem dohodil. Vydal se dál po cestě do údolí a v hlavě se mu vybavila podoba milé Helenky.

Nejprve si myslel, že se mu vše jen zdá. Zvuky přicházející z hloubi lesa snad jen vzdáleně připomínaly nějakou melodii. Byly jen útržkovité, nesmělé, zaměnitelné se zvukem zurčícího potoka. Přidal do kroku. S každým dalším krokem směrem do údolí však rozeznával v podivných zvucích určitou melodii. S každým dalším krokem melodie sílila, až si byl zcela jistý, že se nejedná o nějaký zvuk nočního lesa. Zcela zřetelně rozpoznával nápěv podivně smutné a tesklivé melodie, která byla zároveň tak podmanivá, že naslouchání nešlo odolat. V hlavě měl  jasno. Jestli se teď na místě neotočí a nevrátí zpět, bude zcela ovládnut působením melodie a ztratí vládu nad svým tělem. Stokrát, tisíckrát dával svým nohám povel zpět, ale ty, ovládány již jiným pánem, pokračovaly směrem do údolí. Mezi kmeny stromů vyskočila i podivná světýlka. Tu a tam poskakovalo těsně nad borůvčím nepatrné světýlko podobné světýlkům svatojánských broučků. Po chvíli jich začaly mezi stromy kroužit celé roje. Z bledé barvy přešla světýlka do ohnivě  červené  a s přibývajícím množstvím jim přibývalo i na drzosti. Teď už nezůstávala světýlka opatrně z dosahu pozorovatele, ale najednou byla všude kolem. Kroužila, skákala, rotovala v těsné blízkosti mládence, až ztratil pojem o směru, prostoru i čase.  Oblouzen podivuhodně  krásnou melodií a oslepen světelným rejem prostupoval mládenec lesem.

Suché smrkové větvičky ho šlehaly do tváří. Zahnuté háčky ostružiní mu trhaly kalhoty, když veden světýlky prostupoval hustým lesem. Pak už cítil pod nohama ostré hrany kamenů. Chladný závan vánku, který mu narazil do obličeje, naznačoval, že opustil les a zřejmě stoupá po nějakém skalisku. Nyní  postupoval vpřed jen pomalu. Rukama se opíral o drsné plochy skalek a podvědomě tušil, jak jeho cesta skončí. Tušila to zřejmě i světýlka. Kroužila kolem jeho hlavy v divokém tanci. Melodie sílila. Svítání přišlo neočekávaně rychle. Vtrhlo do údolí a ze tmy vyčarovalo  siluety korun listnatých stromů, ostré hroty smrků a stříbrnou stužku potoka. Vše hluboko pod ním. S prvními  náznaky denního světla zmizela i světýlka a utichla podivuhodná melodie. Mládenec stál na kraji vysoké skály. Jeden jediný krok od cesty, odkud není návratu.

O ATTILOVI 

I sem, do hustých lesů na Hořině, je umístěno další možné místo hrobu hunského krále Attily. Překvapivé je, že  pověst o jeho hrobu zaznamenal v historii natolik fundovaný člověk, jakým byl pracovník stodského muzea A. Bergmann. Nejprve snad několik slov o tom, kdo byl král Attila, přezdívaný také Bič boží. Nejmocnější král hunské říše žil v období let 406 – 453 našeho letopočtu. Moc Attila zprvu sdílel se svým bratrem Bledou. Ambice jej však brzy dohnaly k bratrovraždě, když v roce 445 nechal zavraždit svého bratra a moc nad hunskou říší skončila v jeho rukou. V čele mohutných vojsk čítajících 500 až 700 tisíc válečníků podnikal nájezdy do říše římské a vydrancoval poklady Balkánu a Gálie. Až v roce 451 byla jeho pouť po Evropě zastavena římským vojevůdcem  Flaviusem Aetiusem  v bitvě na Katalaunských polích. Krátce nato, v roce 453 zemřel. S jeho smrtí zanikla i hunská říše. Při svém tažení po Evropě prošel Attila se svým vojskem i územím Čech. Podle legendy má být jeho hrob vybaven bájnými poklady nasbíranými při hunském tažení Evropou.

I v pověsti zaznamenané A. Bergmannem vystupuje nám již dobře známá dojímavá melodie a svůdná světýlka. Tentokrát mají světýlka i hudba jiný úkol. Odehnat od místa Attilova hrobu všechny zvědavce na nenechavce a zachovat na místě jeho posledního odpočinku věčný klid.