Obsah

Stanoviště č. 6

Stanoviště č. 6

 


6. HNIDOUSY

Obec   byla   poprvé   zmiňována   v  roce   1272  v  listině  papeže  Řehoře  X.  jako   majetek chotěšovského  kláštera.  Pro obec byl používán název Hnidovici. V roce 1367 byla obec stále v majetku kláštěra v Chotěšově a používán byl již název Hnydus.  V roce 1434 stále používán název Hnydus.  V roce 1587 je  již vzpomínán  jen pomístní  název les po pusté vsi Hnidousy. Ze záznamů je zřejmé,  že obec  zanikla  v období  před posledním  zápisem,  to je před rokem 1587,  zřejmě v období husitského tažení v našem kraji.  Název osady Hnidousy vznikl zřejmě od  lidu hnidovatého, tedy lidu, který měl hnidy.   

O HNIDOUSECH           

V místech, kde se dnes říká Na brandu, chcete-li také na Na žďáru, stávala kdysi obec. Možná to nebyla ani obec, snad jen osada. Deset nebo jedenáct prostých  stavení s chlévy pro kravku a pár ovcí stávalo na uměle vytvořených terasách vysoko nad ohybem řeky Radbuzy. Ke každému dvoru patřilo několik úzkých  políček, vyrvaných z podrostu bukového lesa, na kterých se pěstovalo jen tolik plodin, aby políčka uživila svého majitele. Ovce potom spásaly chudou a ostrou trávu mezi  křovisky na kamenných stráních, kde ji nešlo jinak využít.

Do osady vcházely dvě cesty. Po jedné, té jižní,  byste došli asi  po půl hodině do Holýšova a po té druhé za stejně dlouhou chvíli do Hradce. Cesty ale nebyly moc dobře udržované. Ne proto, že by snad procházely obtížným nebo nebezpečným terénem. Ani ne proto, že by  cestu mezi Holýšovem a Hradcem prodloužily. To právě naopak. Cesta přes osadu Hnidousy byla tou nejkratší spojnicí mezí oběma obcemi a navíc jen jednou zdolávala tok řeky Radbuzy. Příčinou zoufalého stavu cest byli samotní obyvatelé osady.  Přiznejme na rovinu, že nebyli oblíbeni v Holýšově ani v Hradci. A obyvatelé Hnidous své sousedy z obou jmenovaných obcí nevyhledávali. Když už museli pro zboží do Holýšova nebo Hradce, zdrželi se zde na nejnutnější dobu a jen co trhy skončily, vraceli se s úlevou zpět do své osady.

Příčinou tohoto vzájemného odcizení nebyly ani pozemkové tahanice, nebyly jí ani dávné křivdy a  nebyly jí ani  nějaké naschvály, které přerostly z původního žertu k úplné nenávisti. Příčinou tohoto odcizení byla záležitost pouhým okem téměř neviditelná. Záležitost pro lidské oko sice nicotná, ale pro zbytek těla velmi citelná. Ta záležitost měla jméno veš.

Tenhle malý brouček byl příčinou toho, že nejen holýšovští a hradečtí, ale i poutníci procházející krajem,  obcházeli osadu širokým obloukem. A byla tou hlavní příčinou, proč se osadě začalo říkat Hnidousy.

Nikdo nevěděl, kdo přišel první s tím, že se třeba jen cesta napříč osadou můžete stát koncem vašeho dobrého spánku. Nikdo už nevěděl, kde nabrala celá ta štiplavá  záležitost svůj původ. Nikdo se nikdy do vlasů  hnidouských občanů nepodíval, ale všichni tuhle hanlivou historku přenášeli velice rádi a s chutí dál. Občanům Hnidous to po všech těch špatných zkušenostech začalo být časem tak nějak jedno. S vědomím, že pomluva je nezničitelná, nesli svůj úděl po stezkách historie odevzdaně dál.         

Na počátku XX. století  se ubytovala v Holýšově  skupina archeologů. Jejich počínání bylo záhadné a tajuplné.  Celé dny procházeli okolní lesy a občas najali v obci několik pracovníků, kteří rozkopávali po lesích různá návrší a terénní nerovnosti. Téměř vždy se ale vraceli unavení kopáči domů se zklamáním, že jediným nálezem po celodenní úmorné dřině bylo jen pár hliněných střepů nebo zlomek  zelenkavého kovu. Skupina archeologů zavítala několikrát i do těsné blízkosti osady Hnidousy, kde najatí dělníci prokopávali na několika místech pravidelná táhlá návrší. Archeologové po nějakém čase zmizeli z Holýšova stejně tak rychle, jako se zjevili a nikdo se vlastně nedozvěděl, co bylo předmětem jejich počínání. Po jejich odchodu se v  Holýšově rozšířila fáma, že tato skupinka hledala v Holýšově a jeho okolí hrob hunského krále Attily. Šeptandou šířená historka byla často přetřásána v domácnostech i mezi chlapy u piva. Nikdo sice nevěděl, kdo to ten Attila byl, ale všichni moc dobře věděli, že se jednalo o pána velice bohatého, protože kdyby nebyl tak bohatý,  nestálo by za to tak vzdělaným pánům, jakými archeologové zcela jistě byli, hrabat se po celé dny v zemi.  Attilův hrob,  který se  zcela jistě  nacházel někde za  holýšovskými  humny,  byl potom dle  šeptandy vrchovatě plný zlata a drahého kamení.

Přítomnost  archeologů  i na místě  bývalých  Hnidous  dává celé historii o vších nový rozměr. Při troše fantazie si můžeme docela dobře představit skutečnost, že historii o zavšivených hlavách pustili do okolí sami občané Hnidous. Jak jinak zabránit nežádoucímu objevení úžasného bohatství , které mají oni doslova pod okny. O tom, zda sami občané Hnidous po takovém pokladu pátrali, a o případném výsledku se díky neúprosnému koloběhu dějin však již nikdy nedozvíme.