Obsah

Stanoviště č. 5

Stanoviště č. 5

 

 

5. HRADIŠTĚ NA VRCHU TRNÝ

Samotný vrchol kopce Trný tvoří dvě samostatné plošiny. Na vyšším vrcholu se dle některých místních zvěstí hovoří o přítomnosti středověkého hrádku /viz. Hrádek na vrchu Trný/. Nižší plošina /Malý Trný/ je  od vyššího vrcholu oddělena mělkým sedlem, na kterém je  velmi zřetelný zářez původního zemního valu o délce 200 metrů.  Jeho výška ode dna příkopu na vrchol valu dosahuje 3-4 metry. Za valem se nachází asi 80 metrů dlouhá plošina, na které stávalo původní hradiště. Vznik hradiště lze zřejmě hledat v mladší době bronzové. Je pravděpodobné, že hradiště bylo využíváno stejně jako vyšší vrchol i v období středověku.  Důvodem pro toto tvrzení jsou nálezy učiněné na hradišti v roce 1875, kdy zde kopáči ze Střelic a Holýšova hledali ukrytý poklad. Při výkopových pracích se totiž nacházely v místě bývalého hradiště podkovy, keramika a sklo.  V době hledání bylo nalezeno i několik zlatých spon, pro které byl užit bavorský název „haftla“.

Částečný výzkum prováděný na vrchu i  koncem 20. století prokazuje vznik hradiště v době bronzové.   

O PÁRU ČERNÝCH VOLŮ

V době, kdy se stal tento příběh , bývalo všechno jinak. Pravda je, že slunce tenkrát  obíhalo zeměkouli po stejné dráze jako dnes, ale lidé v té době ještě netušili, že zeměkoule je koule a není zeměplacka nebo zeměněcojiného. A možná jim to všechno bylo úplně šumafuk. Bylo to v době, kdy se z prvních Domažlic jezdilo do Staré Plzně klidně dva  dny, ale protože neznali hodinky, bylo jim to šumafuk hned dvakrát. Bylo to v době, kdy cesty byly tak úzké, že se na nich  vozka nemohl ani pořádně bičem rozmáchnout. V době, kdy byl kolem cest les tak hustý, že se poutníkům ukázalo slunce vždy jen v pravé poledne, to když jej měli přímo nad hlavou. Bylo to v době, kdy v místě, kde je dneska Holýšov,  byl jen brod a neproniknutelná křoviska přerušená sem tam ostrůvkem dubového lesa. V době, kdy se všechny cesty z těchto neproniknutelných lesů zkřížily na široko daleko jediné křižovatce, která se nacházela v Hradci. A ať vás ani nenapadne mě opravovat nějakým Hradcem u Stoda. V té době totiž nebyl ani Stod.

Opevněné hradiště v Hradci  bylo vyhlášené. Leželo tak napůl cesty mezi  Starou Plzní a Tugoští, tak se jmenovaly první Domažlice. A aby vozka nebo poutník ze Staré Plzně nebo Tugoště do Hradce dorazil ještě před setměním, musel vyrazit pěkně svižně a hned brzo zrána a celou cestu ještě práskat volkům nebo koníkům nad hlavou bičem, aby před setměním zahlédl na kopci nad Radbuzou zubaté hradby hradiště v Hradci. A běda tomu, komu by se to nezdařilo. Nocovat v lese znamenalo připravit se téměř jistě na noční návštěvu bandy zarostlých pobudů a vyvrhelů, kteří to měli narozdíl od slušných lidí s denním režimem zcela obrácené. Lotrům, lapkům, pobudům a darmožroutům nastávala pracovní směna právě za stmívání a až do svítání nedělali nic jiného, než že čmuchali podél opuštěných cest , kde by co ukradli, urvali, zabavili nebo štípli. A chudák ten, kdo se jim dostal do spárů. Již tehdy platilo že nejlepší svědek je mrtvý svědek, protože mrtvý, jak víme, už nekouká a hlavně nemluví a dobře uklizený někde v bažině už ani žádný svědek není. Na tuhle smečku platili jen vojáci s dlouhým mečem a ostrým kopím,  kteří přes den cesty projížděli na koních a s večerem jste mohli vidět jejich siluety na osvícených hradbách bezpečného hradiště.     

Hradiště v Hradci bylo mohutné zvenku i zevnitř. Leželo, jak jsme již řekli, na oblém temeni kopce nad řekou Radbuzou. Kolem dokola bylo obehnáno pevným  valem složeným z hlíny a kamenů vdusaných do dřevěných roštů. Nad tímhle valem se tyčila hradba z hlazených kmenů , to aby se případný útočník neměl při dobývání o co opřít nohama nebo zachytit rukou a všechny kmeny byly na vrchu do špice otesané. Kolem dokola této hradby byl zevnitř zabudovaný ochoz, po kterém ve dne i v noci  kroužilo několik ozbrojenců.Dnes večer byly hradby ozbrojenými muži zcela obložené. Uvnitř se dělilo hradiště na dvě části. Té menší a vyvýšené se říkalo akropole. Stál zde jediný dům z tesaných klád , teď v podvečer na všech rozích osvícený neustále udržovaným  ohněm.  Uvnitř domu bychom však zbytečně hledali kus nějakého nábytku nebo majitele. Mezi další dvojicí ohňů tu byla vsazena jen neumělá ze dřeva tesaná socha s velkýma utopenýma očima, hranatým nosem a pevně sevřenými rty. Dřevěná postava neurčitého pohlaví a věku zírala očima bez života tupě na každého, kdo do místnosti vstoupil. V nohou sochy bylo rozloženo hned několik hliněných misek s dary. V odlesku plamenů bychom rozpoznali různé druhy obilí, matnou hladinu tmavého medu nebo lesklou hladinu průzračného oleje. Z dalších misek voněly natrhané byliny, kořínky nebo plátky sušeného masa. Nepřehlédnutelné v téhle špajzce byly velké krystaly soli, které nasvícené ohněm zářily jako démanty. Netečnost sochy k takovému množství darů prozrazovalo jen jedno. Že jsme právě navštívili budovu svatyně.

Od vchodu do svatyně se rozbíhaly cestičky do všech stran. Ty mířily do další, dnes večer  velmi živé  části hradiště, kterou tvořily obytné domy. Obytný dům je až nadnesený výraz pro jámu vykopanou v zemi, zakrytou  střechou ve tvaru stanu složenou z tyčoviny a pokrytou drny nebo  snopy vytlučené slámy. V každé takové budově dnes večer hořel oheň . Nikdo však jeho tepla neužíval. Černé stíny postav přebíhaly poplašeně od domu k domu a vystrašeně na sebe pokřikovaly. Kolem  osvícených vchodů do obydlí byly hromady pevně svázaných  vaků z kravských kůží a leckde stál před domem povoz se zapřaženým volkem nebo koněm, na který se již tyto vaky nakládaly. Zapřažená zvířata a i zvířata zavřená v ohradách za domy vnímala ten neobvyklý  chaos a názory na to, co se děje, si sdělovala svým jazykem.

Nejvíce obyvatel hradiště stálo kolem vozu s párem černých volků. Z nitra domu právě vláčeli čtyři statní chlapi masivní dřevěnou truhlici a horko těžko ji  zvedali na ložnou plošinu vozu. Masivní tesaná prkna, ze kterých byla truhlice vyrobena, masivní kování a konečně i váha truhlice a  nervozita okolo stojících obyvatel hradiště nasvědčovala tomu, že v truhle není  běžná výbava nějakého obyvatele hradiště. A taky ne. Truhlice byla po okraj plná zlatých , stříbrných i měděných mincí vybraných od  kupců putujících po stezce z Řezna do Starého Plzence, kteří zaplatili na hradišti za ochranu, odpočinek, jídlo a vodu pro sebe i svá zvířata. Truhlice byla společným majetkem všech obyvatel hradiště, a jak se před chvílí společně dohodli, musela opustit hradiště jako první a jako první musela být ukryta před rychle se blížícím nebezpečím.

Tím nebezpečím byly nepřátelské hordy, které již včerejšího večera překročily hraniční hory a teď se blížily k hradišti. Již po celou včerejší noc viděly stráže na hradbách odlesky plamenů na černém nebi z vypalovaných osad a obcí umístěných na úpatí hraničního pohoří. Ráno stoupaly z nekonečných lesů sloupy černého dýmu, které svědčily o dalším plenění. Podle sloupů stoupajícího dýmu  šlo zřetelně rozpoznat, že nepřítel překonal pohoří hned v několika proudech a ty se teď valily v mohutné řece po kupecké stezce. Všem obyvatelům hradiště bylo zcela jasné, že jejich hradiště, ke kterému stezka vede, nemohou nepřátelé bez povšimnutí minout. Po celý včerejší den potom směřovaly do hradiště celé proudy uprchlíků a z jejich vyprávění bylo nad slunce jasné, že tentokrát postupuje ke hradišti obrovská ozbrojená síla. Podle zvěstí a prvních zpráv zvědů, kteří se vypravili hordám vstříc bylo zřejmé, že nepřátelé dosáhnou hradiště v ranních hodinách. Do svítání zbývalo již jen pár hodin. Pár hodin na to sbalit si majetek, zapřáhnout a v nekonečném proudu vyrazit do bezpečnějšího hradiště ve Starém Plzenci. Pro případ, že by ale nepřátelé dostihli unikající kolonu před dosažením pevných hradeb Starého Plzence, rozhodla se společná rada  neriskovat ztrátu společného jmění a ukrýt jej na bezpečném místě. Tím místem byl skalnatý a nehostinný vrch nedalekého kopce, kde by nepřítel úkryt takového pokladu nepředpokládal. A tím směrem také vyrazil povoz tažený párem černých volů.

S vrzáním, duněním a funěním vyjel vůz s pokladem z hradiště. Sjel strmou cestou k břehu Radbuzy, překonal most z hrubě tesaných klád a potom již začal stoupat po lukách a polích k siluetě nedalekého kopce. Teď začala  čtyřem mužům doprovázejícím potah ta nejtěžší práce. Volkům na strmé cestě na vrchol kopce museli pomáhat při překonávání rýh a brázd vymletých vodou, bludných kamenů a skalnatých prahů. To vše bez světla, které je mohlo prozradit. Vrcholu kopce dosáhl povoz těsně před svítáním. Vůz zastavil na ostrém skalnatém ostrohu a mužům nastala další práce. Najít takové místo, kam by mohli truhlici ukrýt. Takové místo, kde by její přítomnost nikdo nepředpokládal a zároveň i takové místo, aby jej každý z nich dokázal opět najít. Takovým místem byla hluboká štěrbina pod skalním hřebenem, odkud snad v minulosti  vytékal pramen. Dlouho neváhali. Sesuli těžkou truhlici s vozu a spustili ji do hlubokého zářezu. Na ni potom snesli kameny ze širokého okolí a úkryt zahrabali zeminou a zamaskovali vrstvou bukového listí. Za plného denního světla zkontrolovali ještě místo úkrytu a potom se vydali na cestu zpět. Když budou mít štěstí, stihnou ještě kolonu opouštějící hradiště a s ní se odeberou do bezpečí. 

Hradby hradiště vypadaly nepoškozené. Mohutná vstupní vrata byla stále uzavřena a všude vládl klid. Čtveřice mužů stála s potahem ukrytá za křoviskem u dřevěného mostu a tiše pozorovala hradiště. Vše vypadalo jako by  se obyvatelé ještě na cestu do bezpečí nevydali. Na hradbách byly dokonce zřetelné siluety stráží. Nikde nestoupal kouř naznačující skutečnost, že by hradiště bylo vypleněno, nikde neviděli náznaky bitvy či stopy po dobývání. Vydali se bez obav k vratům hradiště. Když  vystoupali až k mohutným vratům počala se vrata  sama otvírat. Šťastní a spokojení ze splněného úkolu vjeli s povozem do prostoru hradiště. O tom, že to byla osudová chyba již ani nevěděli. Poslední co stačili zaznamenat byl svistot vystřelených šípů, které se na povoz snesly ze všech stran. Krev vytékající z mnoha ran odnášela pomalu, ale navždy poslední známky života a s nimi i tajemství místa, kam byl ukryt poklad z hradiště v Hradci.

O HLEDAČÍCH POKLADŮ

K pověsti o páru černých volů a pokladu ukrytém na vrchu Trný se vrátila historie opět až v roce 1875. V tomto roce ale už nejde tak o pověst jako o skutečnou historickou událost, která z pradávné pověsti vychází. Nebudeme proto déle zdržovat a necháme mluvit  přímé svědky té doby. Náš příběh vypráví koncem 19. století holýšovský rodák Paul Wiener z Holýšova.

„V tom roce jsem pomáhal v hospodářství u sedláka Brosche. Jednoho dne přinesl do Holýšova jistý Horst Seppl nějakou listinu, ve které mělo být psáno o ukrytém pokladu na vrchu Trný. Listina měla pocházet ze Střelic, anebo snad z písemností uložených na farnosti  ve Vsi Touškov.  Text na listině popisoval dávný příběh, ve kterém měl být odvezen z opevnění v Hradci na vrch Trný  na voze taženém párem černých volů poklad nedozírné ceny. Poklad zde měl být ukryt před hordami vedenými  německým císařem Ruprechtem Falckým při jejich vpádu na území Čech v roce 1406. Není vyloučené, že tato událost byla písemně zaznamenána písaři kláštera v Chotěšově, odkud se později dostala do inventáře touškovské fary.  A protože se jednalo o pověst vystavěnou na reálném historickém základě, nedalo mnoho práce, aby se sešla skupina mužů, která se vydala poklad na vrch Trný skutečně hledat. Sedláci z obcí Střelice a Holýšov vybrali mezi sebou finanční obnos, za něž vyřídil nějaký Meiser na  úřadu ve Stříbře povolení ke kopání na vrchu Trný. Na podzim roku 1875, po ukončení všech polních prací, vypravili se muži z obou obcí na severní stranu vrcholu hory, kde se začalo kopat. Z Holýšova to byli Stengl, Wastl, Maresch, Seppl a konečně i sedlák Brosch, který mě vzal na horu s sebou. Nejprve začal kopat každý v místě, kde se mu právě zachtělo. Každý totiž podlehl vidině, že to bude právě on, kterému se štěstěna nakloní a nechá právě jeho motyku zatnout do pokladu nedozírné ceny. S ubývajícími hluchými dny a při nevlídném počasí, které toho podzimu nastalo, kopáči opustili práci na vlastní pěst a začali překopávat celé hradiště v rojnici z jedné strany. Tři neděle pobývali kopáči na vrcholu hory. Nevlídnému počasí odolávali zabalení do telecích a ovčích houní a jídlo jim bylo ze vsí na samý vrchol denně vynášeno. Po tři neděle nacházeli ve výkopech jen zbytky hliněných i skleněných střepů nebo zbytky kovového náčiní všech druhů, ale na poklad ani jeden z nich dosud nenarazil. Třetí neděli zůstala na motyce jednoho z kopáčů drátěná spirála podivného tvaru.

Když byla spirála kopáčem od hlíny očištěna, zjistili všichni s údivem, že je zlatá. To podnítilo další kopání a skutečně bylo v zemi nalezeno ještě dalších deset obdobných zlatých spirál. Holýšovský kopáč Stengl nalezl tehdy dva kusy zlatých spon, Wastl jeden kus a Maresch na sedm nebo osm zlatých spirál. Nebylo prý náhodou, že nejvíce zlatých spirál našel právě  Maresch. Patřil mezi nejchudší kopáče z Holýšova a nález, který prodal v Plzni za částku 130 guldenů pomohl jeho rodině postavit se z největší nouze na nohy. Od té doby se také v Holýšově ujal výrok, že když je nouze nejvyšší, je pomoc boží nejbližší. Kopání na vrchu Trný ukončila sněhová vánice, která toho roku přišla velmi brzy a zahalila vrch do hluboké sněhové peřiny.“