Obsah

Stanoviště č. 4

Stanoviště č. 4

 


4. HRÁDEK NA VRCHU TRNÝ

Podle pověsti má být spojen vrchol Trný  /516 n.m./ se štolou vyúsťující v Holýšově nedaleko původního brodu /most přes Radbuzu/, u níž se používal pomístní název Rauberholle . Přítomnost takové štoly však nebyla nikdy prokázána. Původní štola Rauberholle je zbytkem důlní činnosti z přelomu 19.a 20. století. Co se týká samotného hrádku, není prokázána ani jeho přítomnost na vrcholovém platu kopce Trný. Všeobecně se vychází spíše z polohy vrchu, kdy se jeho viditelnost z velké dálky stala předmětem teorií o začlenění vrchu do systému signalizace. Překročení hraničního hvozdu nepřítelem bylo signalizováno ohněm rozdělávaným na strážních hradech a sestavou hradů přenášeno do vnitrozemí. Rovněž domněnky o hrádku na vrchu Trný jako strážním hrádku dohlížejícím na zemskou stezku není dosud spolehlivě prokázáno. Nálezy na vrchu Trný /podkovy, železná nářadí, sklo, keramika / však poukazují na skutečnost, že byl vrch ve středověku využíván. Nejblíže pravdě proto asi bude tvrzení holýšovského kronikáře Maschka, který se domnívá, že vrchu bylo ve středověku využíváno jako útočiště při vpádu nepřátelských útvarů na území Čech. Maschek připouští  možnost využití vrchu v roce 1406, kdy v okolí Hradce u Stoda probošt Sulko z Rýzmberka očekával se sedmi tisíci pěšáky, třemi sty  jezdci a 540 vozy útok Ruprechta falckého, přicházejícího sem při své výpravě z  Bavor. Bavorská vojska byla Sulkem v blíže neurčeném prostoru mezi Hradcem a Domažlicemi na hlavu poražena  a padlí pohřbeni u kaple Sv. vavřince v Hradci.

O LOUPEŽIVÉM RYTÍŘI

Na vznik pověsti o loupeživém rytíři mělo vliv hned několik skutečností. Jednou z nich je zcela jistě dominantní vrch Trný s kamennou plošinkou na vrcholu. Vodorovná plošina, volné kameny poházené všude kolem a kamenné moře, dnes sice porostlé travou, svažující se k východu  vyvolává nutkání, že zde musela stát nějaká stavba, nejraději hrádek, který byl někým a z nějakého důvodu zničen a rozmetán. Další skutečností může být i přítomnost solné stezky mezi Řeznem a Strarým Plzencem, později Plzní, kdy jedna z teorií připouští i užívání brodu přes Radbuzu právě v Holýšově. A konečně třetí skutečností je v Holýšově dodnes zachované důlní dílo bývalé Bergamannovy štoly, pro kterou se vžil i místní název „Rauberholle“, tedy loupežnická jeskyně. Ústí této štoly vychází do skalnatého břehu snad jen 300 metrů od bývalého brodu proti proudu řeky Radbuzy a budeme-li sledovat směr štoly, napadne nás, stejně jako všechny generace před námi, že by se mohlo jednat o podzemní chodbu ústící právě na vrcholové plošině vrchu Trný. A co nám zbývá ke vzniku další pověsti? Snad jen jméno, v tomto případě negativního, hrdiny a zdatný vypravěč. Pro naši pověst je ideálním jménem Wikart z Terny a vypravěčem již osvědčený holýšovský rodák Franz Andress.

„Na vrchu Trný stával kdysi malý hrádek. Zpočátku možná fungoval jako hrádek strážní, aby přenášel ohňové signály vysílané v případě nebezpečí z příhraničních hradů na Radyni. Jeho majitel, Wikart z Terny, získal hrádek od českého krále darem jako dík za to, že mu v jedné bitevní vřavě zachránil život. Společně s hrádkem daroval král  Wikartovi i silný zlatý řetěz, kterým se směl Wikart prokázat vždy, když by potřeboval od krále a jeho poddaných nějakou pomoc. Každý, komu byl řetěz ukázán, měl za povinnost být majiteli řetězu  všemi silami ku pomoci. Wikart uchovával zlatý řetěz v úctě a na čestném místě a to do té doby, než se pustil na zločineckou dráhu. Z hrádku často pozoroval povozy putující po kostrbaté stezce a podle jejich váhy a opatrnosti, s jakou překonávaly brod  odhadoval, jaký náklad může být ukryt pod plachtou či v těžkých okovaných bednách. Každým dnem v něm narůstala zvědavost a především vidina bezpracného zisku bohatství. To pokušení stále sílilo až se jednoho dne konečně k činu rozhoupal. S partou obdobně smýšlejících  lapků přepadli vozy v místě brodu a i se získaným jměním zmizeli případným pronásledovatelům ve tmě loupežnické jeskyně. Po první vydařené loupeži následovaly i další. Proč se pracně lopotit pro zisk jednoho zlaťáku, když jich vozy v údolí převážejí hned celé stovky.

Časem zcela zapomněl na povinnosti majitele strážního hrádku, z čestného místa sejmul i zlatý řetěz, coby vzpomínku na svého krále a plně se věnoval již jen loupežnickému povolání.
Netrvalo dlouho a o působení loupežnické bandy v prostoru brodu přes Radbuzu se dozvěděl samotný král. Historky o loupežnících číhajících na kupecké stezce se mezi obchodníky rychle roznesly a ti přestali sice kratší, ale nyní nebezpečné cesty zcela užívat. Královský dvůr tím přicházel o povinné mýtné, majitelé hostinců a stájí počali hlasitě reptat nad ztrátou zisků, celnice a trhy ve Starém Plzenci přišly díky lapkům o většinu obchodů a stav se stával pomalu, ale jistě neúnosným. Král proto dlouho neotálel a jednal. Vyslal svoji ozbrojenou družinu  k hrádku rytíře Wikarta s jediným cílem. Hrádek dobýt a Wikarta i s jeho kumpány přivést v řetězech k řádnému potrestání.  
Hrádek na vrchu Trný byl v krátké době královským vojskem dobyt a jako varování všem nástupcům loupežnického řemesla zcela rozmetán. Wikart se svoji tlupou byl vsazen do okovů a předveden před krále. V okamžiku, kdy byl vynesen královským soudcem pro celou bandu loupežníků ten nejpřísnější trest, rozhrnul rytíř Wikart halenu u krku, ukázal soudci i samotnému králi zlatý řetěz,  připomněl mu slib, který mu král dal a žádal za své bývalé zásluhy za záchranu králova života svobodu. Když tuto drzou prosbu král uslyšel, strašlivě se rozčílil. S ohněm v planoucích očích se podíval nenávistně na Wikarta a vzteky mezi zuby procedil: „Mám i jiné řetězy  na rozdávání “. Potom strhl Wikartovi z hrdla zlatý řetěz a místo něho pověsil  konopnou oprátku.        
Ve chvíli, kdy měl být Wikart se svou loupežnickou bandou na popravišti oběšen a byl vyzván, aby vyřkl své poslední přání, podíval se Wikart nenávistně na svého krále a před svojí smrtí zvolal: „Mé jméno může být zapomenuto, ale jméno hory, na které stával můj hrad, ať není zapomenuto nikdy.“ Po těchto slovech dal král povel katovi a ten vykonal svůj úkol. 
    V němčině měla poslední Wikartova slova znít asi takto: „Und soll mein Name vergehen, der Berg steht, wo ich gehaust, der Berg, der nie vergehet.: A tak se také stalo. Jméno hory Terný  nebylo nikdy /der nie/ zapomenuto.“

O ZLATÉ HOŘE

Na poklad vyvezený na vrch Trný párem černých volů se ani v dalších časech nezapomnělo. Pověst o truhlici plné zlatých, stříbrných a měděných mincí se přenášela z generaci na generaci a jak to již bývá, každý si něco přidal, něco ubral  a tajemství ukryté truhlice s pokladem  přerostla do pověsti jiné, do pověsti hned o celé sluji plné zlatých valounů.  A tuhle pověst vyprávěl, a tím do dnešních dnů uchoval, holýšovský rodák Franz Andress.   
Osady  pod vrchem Trný nebývaly nikdy moc bohaté. Vždyť také z čeho. Pole jsou zde plná kamenů, půda je písčitá a kamenitá a ta úrodná kolem řeky je zas zaplavovaná bahnem po častých povodních. Stráně zarostlé křovinami jsou již od pradávna vhodné jen jako pastva pro ovce a kozy a snad jediným důvodem pro existenci Holýšova  a osad kolem vrchu Trný je historická přítomnost kupecké stezky a přítomnost brodu v řece Radbuze. Ani klima v kotlině mezi vrchem Trný a vrchem Markovým není  zcela ideální. Ve Stodě prší, v Holýšově  vám špiní boty suchý prach z cesty a za Ohučovem už zase jdete v lijáku. Není proto divu, že se lidem usazeným v této oblasti nevedlo nikdy nijak zvlášť dobře a kromě hrstky sedláků a chalupníků měla každá rodina starost o to, co bude zítra k snědku. A v takové situaci není člověk dalek myšlenek, jak trošku napomoci osudu, aby se jeho další pouť vydala jiným a lepším směrem.     
Takhle uvažovala v Holýšově i jedna vdova. Každého rána vstávala brzy za svítání , aby sehnala u místních sedláků nějakou práci a tedy i nějaký ten groš  pro sebe a svoje nemocné dítě. Večer se vracela domů unavená  a jen co nakrmila nemocnou dcerku, tvrdě spala. Pokaždé když kráčela vsí za prací a pokaždé když se vracela domů,  provázela ji na cestě silueta nedalekého vrchu, o kterém se ve vsi říkalo, že skrývá zlatý poklad. Na Květnou neděli se dle místního povídání hora otevře a každému, kdo je na jejím vrcholu se naskytne možnost vstoupit do hory a nalézt zde zlatý poklad. S každým dalším pohledem na zlatou horu rostlo vdovino odhodlání a pokušení přesvědčit se o tom, zda není na celém tom povídání trocha pravdy. Protože v poslední době bylo práce u sedláků již jen poskrovnu a zoufalství se ona ani dcerka nenají, rozhodla se vdova na Květnou neděli na horu vystoupat a  třeba ten den pohnout koly osudu lepším směrem.

Týden před Květnou nedělí trávila v nekonečných modlitbách, v nichž prosila boha, aby jí pomohl z bídy. A jen co první sluneční paprsky Květné neděle ozářily horizont vrchu, vyrazila na cestu. Nemocnou, ještě spící dcerku si přivázala do uzlu na záda a společně opustily jejich dosavadní domov. Ještě chvíli se váhavě obracela ke svému domovu,  ale jak přešla horizont za obcí a chaloupka jí zmizela z dohledu, pokračovala v další cestě již odhodlaně. V místě, kde opustila koleje cesty, musela postupovat již jen skrz křoviska trnek a šípků, přelézat hromady ostrých kamenů a brodit se po kolena v hustém a pichlavém podrostu ostružiní a maliní. Odřená, potrhaná a poškrábaná po celém těle dosáhla před polednem s dcerkou na zádech vrcholových skalek a tady se konečně rozhlédla. Kam oko dohlédlo, jen křivolaké kmeny dubů, šedavé hřbety balvanů a závěje tlejícího listí. Zklamaná usedla na nejbližší kámen a moc jí nechybělo, aby se pro samou bolest zklamání nerozplakala. V té době právě odbilo na holýšovském kostele pravé poledne, a když se vdova otočila k návratu, vyrostla před ní ze země veliká brána.

Překvapená vdova nad tímto zjevením snad ani neváhala. Vzala za starou rezavou kliku brány a se skřípěním ji otevřela. Na konci temné klenuté chodby viděla zář světla, a proto se stále ještě jako ve snách  vydala za světlem. V místě, kde zářilo světlo se chodba rozšiřovala do veliké místnosti, ve které se kam oko dohlédlo nacházely hromady zlatých valounů a drahých kamenů. Chvíli nad celým pokladem stála téměř bez dechu a potom začala jako praktická žena přemýšlet, jak celé to bohatství vynese z chodby ven na denní světlo. Bez rozmyslu vyndala z uzlu na zádech dcerku, posadila ji na nejbližší hromadu zlatých valounů a rychle počala  plnit uzel drahým kamením. Těžký uzel potom vláčela chodbou  k železným vratům a dále na denní světlo, kde jej vysypala do koberce listí. Než se však otočila ke zpáteční cestě, železná vrata se s hlasitou ranou zavřela a zmizela před ní stejně tak rychle, jako se zjevila.

Žena propadla zoufalství. Po celý den i  noc běhala po vrcholu hory, vykřikovala jméno své dcerky, prosila boha o pomoc, plakala a hořekovala, ale hora už se před ní neotevřela.  Bezmocná se vrátila do svého domku a ani jeden ze získaných drahých kamenů nikdy neprodala. Dále žila ve své bídě a ve svém stesku a téměř již nedoufala, že svojí nemocnou dceru ještě vůbec někdy uvidí.            
Tak uběhl rok a opět přišel večer před Květnou nedělí. Ráno, ještě než vyšlo slunce, běžela vdova na vrchol hory. Usedla na stejný kámen jako před rokem a s netrpělivostí očekávala, až pan farář na holýšovském kostele odzvoní poledne. Jen co dozněl poslední úder srdce o stěnu zvonu, zjevila se stejně jako v loňském roce před vdovou železná vrata. Vdova chvatně vrata otevřela a co jí síly stačily běžela tmavou klenutou chodbou do světlem ozářené místnosti. V ní seděla na hromadě zlatých valounů její dcera a vesele si hrála se zářivými valounky. Vdova ani na okamžik neváhala. Popadla svou dceru do náručí a bez ohledu na všechno bohatství kolem utíkala pryč z místnosti. Jen co minula vrata, ta se s hlasitou ranou zaklapla a navěky zmizela. Od té doby již poklad ukrytý ve zlaté hoře nikdo nespatřil.