Obsah

Stanoviště č. 3

Stanoviště č. 3

 


3. SOLNÁ STEZKA ŘEZNO – STARÝ PLZENEC

Nejstarší stezka z Řezna do Starého Plzence překračovala hraniční pohoří v oblasti Všerub  a odtud pokračovala do původních Domažlic /Tugošť/ a dále nejkratším směrem přes Merklínskou pahorkatinu do Plzence. Po vzniku celní stanice Domažlice /973/ a se zvýšením počtu stezek  se stává význačnou křižovatkou Horšovský Týn,  odkud postupuje stezka nejprve do Plzence a od roku 1295 již do nové celní stanice v Plzni. Tady se dostává trasa cesty východně od Osvračína, Staňkova a Holýšova. Zde můžeme v okolí Holýšova  předpokládat trasu stezky ve směru Zelený Háj, hájovna Vytůň, býv. hájovna u Kaderů, vrch Trný, Střelice a hradiště v Hradci u Stoda. Hradiště je využíváno pro provoz stezky do počátku 14. století. Ve 14. století získává město Stříbro královskou výsadu k vybírání mýta na zemské stezce a trasy  jsou proto povinně  směrovány do Stříbra. Po žalobě města Plzně je tato výsada zrušena a život se vrací do sítě původních stezek. Koncem 14. století je trasa stezky stále vedena přes Horšovský Týn, odtud však již pokračuje údolím řeky Radbuzy po trase Staňkov, Holýšov, Stod  a Plzeň. Tato podoba trasy stezky se udrží až do dnešních dnů.

NA SOLNÉ STEZCE

Trasy stezek mezi Řeznem a Starým Plzencem, později Plzní,  byly nestálé jako jarní počasí. Jednou klopýtaly z Domažlic do Plzence úzkými údolími kolem Chudenic a Merklína, jindy si odskočily do Horšovského Týna, aby se potom líně vlekly po jednom z břehů Radbuzy. Při velké jarní vodě postupovaly po  vysokých pevných březích, aby  pouť drahocenného nákladu neskončila v rozbahněném břehu a v parném létě se zase ploužily téměř v toku řeky, aby měli vozkové dostatek vody pro sebe i zvířata. Stejně rozmanité jako trasy cest byly i náklady naložené na těžkých povozech. Kromě tradiční alpské soli dovážené do Čech z alpských solných dolů putovaly  na vozech role oblíbených kvalitních látek z Benátek,  tolik oblíbená fajáns ze slavné Faenzi a Florencie, koření z Orientu nebo  zbraně a šperky z Norimberka. Opačným směrem z Čech se vlekly vozy obtěžkané nákladem kožešin z Ruska, skleněných pohárů z vyhlášených skláren, hrudky mědi a vzácných kovů,  ale  i celá stáda dobytka  ze Slovenska a Maďarska.

Cesta po takové stezce měla své výhody. Velké množství vozů putujících po stezce zajišťovalo určitou bezpečnost pro dopravované zboží a jistou pomoc, když se právě vašemu vozu ulomilo kolo či sjel ze zpevněné cesty do nebezpečné bažiny. Trasa stezky byla lemována vesnicemi a osadami, ve kterých bylo možno vždy získat nocleh, něco dobrého k snědku, lahodného k pití a konečně i potravu a vodu pro tažná zvířata. Stezky brázdily i královské hlídky, jejichž dlouhá kopí držela každého nenechavce stranou lákavých nákladů.  Cesta po takové stezce měla ale i své nevýhody. Tou největší nevýhodou byla skutečnost, že se za používání takové stezky muselo platit. Poplatky za použití cesty, takzvané mýtné, se platilo v králem určených městech a město, které získalo takové královské privilegium, velice rychle bohatlo.

Vysoké mýtné bývalo proto příčinou toho, že se někteří vozkové pokoušeli této povinnosti vyhnout a pokoušeli se placenou cestu obejít. Ne vždy jejich cesta skončila šťastně. Na úzkých cestách v hlubokých lesích nemohl povoz očekávat pomoc od dalších povozníků, nedosáhl sem ani stín dlouhých kopí královských hlídek a vlastně nikde nebylo zaručeno, že právě tahle  cesta vůbec někam vede. Ale to už bychom zase předbíhali.
Ve 14. století získalo město Stříbro královské privilegium vybírat mýto na solné stezce z Řezna /Regensburg/ do Plzně. Trasy všech stezek musely proto procházet Stříbrem, aby zde mohlo být vybráno mýto. Staré, přímější stezky byly opuštěny a nyní na nich  projížděly jen královské hlídky, aby zabránily cestě povozů mimo Stříbro. Povoz zadržený na této stezce neznamenal jen velkou finanční ztrátu ale i fyzický trest pro vozku a nucenou cestu do Stříbra. Tento stav se nelíbil jak vozkům, protože vydaným nařízením se jejich pouť se zbožím o několik dní prodloužila, a nelíbil se ani obyvatelům obcí na opuštěných stezkách, protože přišli o možnost výdělku. Stav najednou nahrával i do té doby nečinným lapkům, protože  najednou naráželi na povozy plné zboží mimo královskou ochranu.
Ani výčet všech nebezpečí ale nezabránil některým povozníkům putovat nejkratším směrem po starých stezkách. Riskovali sice setkání s nějakou loupeživou bandou, ale v případě úspěšné cesty ušetřili nejen několik dnů ale i velkou sumu za povinné mýtné. Ušetřené peníze nejen že snižovaly konečnou cenu zboží, ale nezřídka zůstávaly i v kapsách samotných povozníků.

To byl případ i jednoho povozníka z Řezna. Aby ušetřil jak čas, tak peníze, obcházel královské nařízení a využíval původních starých stezek. Po několika úspěšných průjezdech našel téměř ideální cestu do Plzně s objížďkami nebezpečných nebo neprůjezdných míst anebo míst, kde se vyskytovaly královské hlídky. A i v případě kontroly vymyslel celou škálu výmluv a výmyslů, že vždy  dokázal oklamat i nahodilou kontrolu nějakou příhodou. Na ruku mu šlo přirozeně i místní obyvatelstvo, protože po odklonění dopravy z jejich obcí zde byl pro místní sedláky a hospodské zdroj alespoň nějakého výdělku. Po čase si byl vozka tak jistý, že ztratil veškerou kontrolu i obezřetnost.

Jednoho dne, půl dne cesty od křižovatky v Horšovském Týně, narazil na lesní cestě na zraněného muže. Muž s bezvládnou pravou rukou zavěšenou na řemenu na krku seděl na kraji cesty s bolestivou grimasou. Na první pohled bylo vidět, jak se mu při příjezdu vozu ulevilo. Když se vůz přiblížil s námahou vstal a šel vozkovi vstříc. Vozka nejprve pojal podezření, protože přítomnost muže ve velice drahém oblečení, ozbrojeného krásně zdobeným mečem, bez vlastního koně ani jiného přepravního prostředku uprostřed lesů je nanejvýš podivná. Když mu ale muž vysvětlil, že byl právě na lovu, když se mu jeho kůň splašil a vyhodil jej v neznámém prostředí ze sedla, vozka legendu jako možnou přijal a nabídl muži místo na kozlíku. Dohodli se, že muže doveze na první možné místo, kde nalezne ošetření a možnost koupě nového koně. Tím bylo opevněné hradiště v Hradci. Vozkovi navíc zatměla oči i nabízená odměna za vykonanou službu. Navíc na vlastní oči viděl, že ruka ovládající meč visí bezvládně v koženém řemenu a to mu dodalo pocit bezpečí.

Usazeni společně na kozlíku krátili si dlouhou cestu vyprávěním. Neznámý muž vozkovi stále dokola děkoval za pomoc, tím více, že opuštěný v hlubokém lese  přítomnost nějakého povozu  a už vůbec ne povozu obchodního  nepředpokládal. Vozka, který už ztratil veškerý pud sebezáchovy, začal ve své samolibosti muži vyprávět, jak obchází nové královské nařízení o povinné cestě do Stříbra a společně se zasmáli nad tupostí královských hlídek, když vozka vyprávěl historky, jak se mu královské vojáky podařilo oklamat. Jistý si sám sebou a přesvědčený o své důležitosti se vozka dále chvástal, že nemá v Řezně o práci nouzi. Díky tomu, že dokáže na jedné zpáteční cestě ušetřit až dva dny a své služby nabízí levně, je o jeho služby velký zájem. A o tom, že není ledasjakým vozkou svědčí i náklad, který je mu svěřován.  Třeba právě teď veze kromě běžné soli i náklad norimberských zbraní. A když zraněný muž projevil o tyto zbraně zájem, šel vozka ve své neopatrnosti tak daleko, že mu náklad zbraní ukázal.

V družném vyprávění dojeli společně až na úpatí vrchu Trný. Tady chtěl vozka pokračovat dále po obvyklé cestě, ale zraněnému muži na kozlíku se náhle přitížilo. Hlasitým a  bolestivým sténáním vyděšený vozka zastavil vůz a sklonil se nad zraněného muže. V okamžiku byl jeho vůz obležen zarostlými ozbrojenci a z jejich očí se dalo vyčíst, že tentokrát mu žádné výmluvy a smyšlené historky nepomohou. Vystrašeně se otočil ke zraněnému muži na kozlíku. Jaké bylo vozkovo překvapení, když ten najednou seskočil bez známek bolesti z kozlíku, uvolnil dosud zraněnou ruku ze závěsu a tasil svůj meč. Pak  ještě vnímal záblesk dlouhého ostří ve slunečních paprscích a zaslechl svištivý zvuk, jak ostří meče proráželo vzduch na cestě k jeho tělu.

Díky  obdobným zkušenostem leckterých ostatních povozníků,  ale především ztrátě velkého množství zboží , které se snadno dostávalo do rukou loupeživých band,  bylo po několika letech královské nařízení odvoláno  a  život se vrátil i do původních zemských stezek.

Vzpomínkou na taková neštěstí  byly potom osamocené kříže vztyčené na krajích cest. Jeden z křížů, někdy nazýván červený, jindy černý kříž,  stával po dlouhá léta i na úpatí vrchu Trný. Je možné, že měl připomínat i místo, kde byl zavražděn náš mnohomluvný vozka. Je  možné, že s naším příběhem nemá nic společného a odhalení tajemství tohoto kříže čeká na další zvědavce putující v temných a kostrbatých uličkách historie.