Obsah

Stanoviště č. 2

Stanoviště č. 2

 


2.  KOSTEL SV. PETRA A PAVLA

První písemná zpráva o založení kostela pochází z roku 1352. V roce 1384 je již uváděn jako kostel farní. Původní, pravděpodobně jednolodní stavba se nacházela na vyvýšeném pahorku, aby kromě církevního významu sehrávala stavba i funkci obrannou.  Stavba kostela přečkala bez poškození vypjaté období husitské, a to i přes prokázanou přítomnost husitských vojsk v okolí. K částečnému zničení kostela došlo v období třicetileté války. Od této doby  spadal kostel pod farnost v Touškově. Farním kostelem se stává potom až v roce 1743, kdy kostel projde barokní přestavbou. V této době získává kostel současnou podobu. V roce 1926 dochází i k úpravě okolí kostela, kdy je  původní  přírodní pahrbek obezděn kamennou zídkou.   V okolí kostela se nacházel prostor hřbitova , který zde setrval až do roku 1789.

O KOULI NA KOSTELNÍ VĚŽI A BLÁZNIVÉ SÁZCE

Byla to v Holýšově asi ta nejpodivnější sázka. Nejprve obvyklé chlapské štengrování u piva, potom následovalo všeobecné veselí a následoval velmi smutný konec, za který by se nemusel stydět ani dramatik ze všech dramatiků nejdramatikovatější, samotný  William Shakespeare.

Všechno začalo vlastně u piva. U pěkně natočeného piva, s velkou čepicí, správnou teplotou a …….. . Ale pojďme do našeho povídání  pěkně od začátku.

Psal se rok 1877. Pro Holýšov nebyl tento rok nijak významný. Nebyly velké záplavy, nebylo ani velké sucho, obcí neprošlo ani přátelské a ani nepřátelské vojsko, stáda neklátila ani kulhavka ani červenka, prostě docela obyčejný rok. Jedinou novinkou bylo lešení kolem věže kostela Svatého Petra a Pavla, které zde zbudovali řemeslníci opravující  krytinu právě na samotné kostelní věži. Toho dne byla zřejmě neděle, přesně nedělní dopoledne. Letní slunce sušilo udusaný písek  na návsi kolem kostela, jehož zvony právě odbíjely desátou. S poslední ranou  zvonu se otevřely dveře kostela a slavnostně oblečení občané vycházeli z chladivého stínu  stavby. Ostré paprsky slunce je dráždivě píchaly do očí, když narychlo dokončovali řeč započatou před začátkem mše. Selky se chvatně navzájem loučily, aby stihly dovařit nedělní oběd, děti škemraly o drobné na nějaké to cukrle a pantátové nacpávali fajfky tabákem a pomalým a důstojným krokem odcházeli k místnímu hostinci hostinského Lappata. Tady opět sejmuli z hlavy klobouky a zasedli na předem určené, jejich zadkům časem uzpůsobené židle. Hostinský Lappat měl již dávno roztočeno, a tak se hospoda za chvíli proměnila v živou debatní síň. Na programu byla jako vždy první úroda, pak přišlo počasí, kácení deštných pralesů v Tanzanii a konečně z okna viditelné lešení kolem a napůl pokrytá střecha kostelní věže. Hostinský Lappat právě nesl ke stolu u okna  další pivo, když zaslechl ta osudná slova, která vypadla z úst  majitele polovičního dvora Johanna Koselky. Koselka s místním učitelským Hergetem právě drželi nad hlavou záclonu a vykláněli se do okenního otvoru tak, aby zahlédli právě  celou kostelní věž.

„Dvě stopy a dva palce“ , slyšel hostinský Koselku zpod baldachýnu záclony. „Nebudou to ani dvě stopy“,  oponoval za záclonou učitel Herget  a vrátil se s hlavou do hospody, aby si něco na stole přepočítal. „Blázníte, učitelskej!“, čílil se Koselka za záclonou. „ Já tvrdím minimálně dvě stopy a dva palce. Možná až tři stopy. Víte vy vůbec, co je to perspektiva?“ „Mno“, mlasknul nad svým výpočtem Herget. “Budeme-li předpokládat, že průměr může být takových……..“. „Vo co de ?“, přerušil učitelovy úvahy hostinský a usadil dva půllitry do mělkých porcelánových tácků.   „No, přeme se tady s panem Koselkou , jaký obvod může mít koule pod křížem na kostelní věži ,“ vysvětlil učitel Lappatovi a vrátil se tužkou na počátek matematické rovnice.  Lappat odhrnul záclonu vytočil hlavu vedle Koselky a zamhouřil oči směrem k pozlacené kouli na kostelní věži. Téměř vzápětí se vrátil  hlavou do hospody  a naprosto přesvědčivě vypálil: „Necelý dvě stopy . Bez palce!“

„Kecáš, vždyť je mnohem větší než meruna na kopanou“, objevila se vedle jeho hlavy hlava Koselky a hrozilo že zapíchne hostinského vytrčeným ukazovákem. „Určitě víc než dvě stopy,“ vykřikoval přesvědčen o své pravdě. „Já to totiž musím vědět, sloužil jsem na vojně u kanonýrů“, vytasil Koselka poslední trumf. „Bez palce dvě stopy,“ zpražil jej Lappat pohledem a odcházel k pípě roztočit nové pivo. „Jestli nejseš srab, tak to vsadíš, řval Koselka  vztekle za Lappatem. „Stejně nic nemáš,“ odpověděl přes rameno suše hostinský a nenamáhal se ani obrátit hlavu.

„Ty hospodu a já půl dvora,“ vyštěkl nepříčetný Koselka a hned svých slov zalitoval. Lappat se po těchto slovech pomalu otočil a vrátil se zpět ke stolu. Opřel se mokrými dlaněmi  o ubrus a dlouze se podíval na Koselku. „To si nemyslel vážně Johanne, že ne?“ pronesl pomalu, nahlas a srozumitelně a to tak, aby to teď již úplně ztichlá hospoda slyšela. Koselkovi poskakoval ohryzek divoce po hrdle, koulil očima, divoce dýchal, jak se mu to v hlavě všechno mlelo, ale když viděl všechny oči z hospody přilepené právě na jeho svátečním saku  nemohl couvnout. „Jak jsem řekl, ty hospodu a já půl dvora.“ „Učitelskej, zapiš to,“ kývnul Lappat na Hergeta a začal pomalu svlékat urousanou a upatlanou hospodskou zástěru. „Co to děláš,“ díval se na něj Koselka s otevřenou hubou. „Co by,“ přejel Koselku Lappat pomalu netečnýma očima. „Vylezu to změřit.“

Pod kostelní věží stála to poledne celá hospoda. Srocení chlapů kolem kostelní věže lákalo stále další a další zvědavce z nejbližších stavení, a jak se  zvěst o té podivné sázce nesla po vsi, netrvalo dlouho a za chvíli tu stáli všichni vesničané. Hostinský Lappat jen tak   v košili, s vykasanými rukávy  pomalu stoupal po žebříku z jednoho patra lešení na druhé. Kolem pasu ho tížily smyčky  pevného konopného lana a na slunci se blýskaly vysoké vyleštěné dragounské holiny. Udýchaný stanul  na úrovni nejvyšších oken. Tady na chvíli čumilům zmizel ze torného pole. Nitrem ještě zděné kostelní věže musel nyní stoupat po konstrukci, na níž byly zavěšeny zvony, a z ní potom po dlouhém žebříku do krovu štíhlé jehlanovité věže. Tady se jeho postup zpomalil. Pomaličku prolézal zužujícími se prostory, až necelé tři metry pod vrcholem věže dospěl k malým kulatým okénkům. Z nich trčely na světlo boží krátké trámky, které nesly jen úzká prkna kolem věže coby pomocné lešení pro pokrývače. Mohutnému tělu hostinského Lappata zatíženému pěstěným břichem  dalo hodně práce, než se protáhlo útlým oválným okénkem na uzounké lešení . A tady se opět objevil v zorném poli diváků pozorujících ho z matičky země. Takhle zespodu vypadal na plátně modré oblohy jako zjevení. Jako obézní andělíček se zakrslými křídly, jako vrchní direktor  ptačí říše, jako tvor z jiného, jistě přejícího světa, jako hrdina. Teď přišly ku pomoci  smyčky z konopného lana. Pomalu je odebíral od pasu jednu po druhé a vázal je kolem jehlanu věže. Tak si vytvořil  provazový žebřík, který jej dovedl až k pozlacené kouli pod vrcholovým křížkem. Posledním lanem se přivázal ke špici věže , uvolnil ruce a  z kapsy kalhot vytáhl tenký provázek. Ten obtočil kolem koule a v místě, kde se oba konce setkaly, provázek uřízl Teď už měl v kapse spolehlivý důkaz o obvodu koule. Ještě  chvíli pohlížel na obec z ptačí perspektivy, pokochal se horizontem nedozírných lesů, hrbem vrchu Trný a hřbetem Markova vrchu, užíval si obdivných výkřiků zdola a potom se vydal stejnou cestou, jakou přišel, dolů k domovu.

Napřed šlo všechno jako  po másle.  Poměrně pohodlně sestupoval  po provazovém žebříku k provizornímu lešení. Smyčky provazu nechával na místě, protože mu je sundají zítra  pokrývači. S úlevu se postavil na úzké lešení a přemýšlel, jak proleze oválným otvorem zpět do věže.  Nakonec vsunul do oválného okénka nejprve hlavu. Rukama nahmatal v temnu věže úzké trámy krovu a po nich se začal pomalu do věže spouštět. Postup se zpomalil, když potřeboval okénkem protáhnout bachraté  břicho. Tomu se evidentně z denního světla do zaprášené tmy nechtělo. Lappat funěl, vydechoval, zatahoval a vytahoval tukovou hroudu, nadával potichu i nahlas, ale průstup těla okénkem se zpomaloval, zpomaloval až úplně ustal. Polovinou těla v kostelní věži, s nohama a zadnicí vytrčenou k nebesům zůstal sám samotinký ve vesmírném prostoru. Uvězněný, upocený, upatlaný a ušpiněný mrskal divoce nohama tak dlouho, až srazil i úzkou lávku  lešení. Se ztrátou posledního pevného bodu pod nohama.

Ztratil i hrdost a pud sebeovládání. Pln zoufalství vdechl všechen rozvířený prach do svých plic a vypustil je do prostoru mocným výkřikem: „Pomoooooc!“                    
A už tu byli zase. Vždy připravení a vždy po ruce. Vždy obětaví a vždy ve střehu. Udatní hrdinové v bílých uniformách s červeným lemováním a helmou s hřebenem. Přijížděli ke kostelní věži s veselým klinkáním zvonků, a když vozidlo zastavilo, zaplnili náves divokým klapotem okovaných podpatků.           
„Žebříky připravit“, zavelel mohutným hlasem velitel hasičské jednotky Hůla. Jeho rozkaz byl ve vteřině vykonán a před velitelem stanula pětice chrabrých mužů obtěžkána žebříky s háky.         
„Hostinského sundat!“ zazněl další povel a hned po něm se velitel Hůla v čele své jednotky vrhl ke konstrukci lešení.           
Žebříky v rukou hasičů stoupaly po lešení vzhůru. Když dosáhly vrcholu lešení, zaťali hasiči zubaté háky žebříků do krytiny kostelní věže a jejich bílé uniformy začaly po jejich stupních pomalu stoupat k zoufale kopajícím nohám hostinského Lappata. První dosáhl čnícího torza těla velitel Hůla. Zajistil se na jehlanovité střeše a oběma ruka se zapřel do mohutného zadku. Z nitra věže se ozvala bolestivé zaúpění. Když hasiči zjistili, že hostinského do otvoru nezatlačí, zvolili opačný postup a začali tahat hostinského ven. Jejich úsilí bylo odměněno opět jen bolestivým sténáním. Na vrcholu věže ustala činnost a hasiči semkli hlavy do poradního kroužku. Chvíli kývali hlavami sem a tam, hleděli do nebe i na zem a další povel velitele Hůly, který se snesl k divákům z nebe, všechny na zemi překvapil.
„Kalhoty sundat!“ dopadl na zem mezi diváky rozhodný rozkaz a ti se na sebe s rozpaky podívali. Vše jim  došlo až při dalším pohledu na věž. Na nebi zářila náhle dvojice sluncí. To zlaté, horké, vysílající ze svého žhavého nitra žahavé paprsky do tváří se zamhouřenýma očima a vedle něj hned další. Bílé, buclaté, opuchlé a nevysílající ze svého nitra, naštěstí pro hasiče,  vůbec nic. Snad jen deset vteřin trval ten neočekávaný zázrak přírody. Potom  ruce hasičů zaryly své prsty do povrchu toho bílého slunce a vsunuly je do oblého okna v jehlanu věže. Záchranu hostinského přivítal dav pod věží mohutnými ovacemi.

V hospodě u Lappatů začalo velké měření. Provázek byl slavnostně vyjmut z kapes zmuchlaných kalhot a obřadně položen na sněhobílý ubrus. Učitel Herget přispěchal ze školy s dřevěným pravítkem a položil je vedle provázku. Dav sklonil hlavy až těsně nad stůl a začal odečítat délku provázku na dílcích pravítka.      
Bez palce dvě stopy“, vynesl konečný ortel Herget.  Majitel teď již žádného dvora Johann Koselka smrtelně zbledl a sesul se do nejbližší židle. Hostinský Lappat  vstal s bolestivým zaúpěním od stolu a s chutí si natočil pivo.