Obsah

Stanoviště č. 1

Stanoviště č. 1

 


1. RADNICE

Výstavba budovy radnice byla zahájena v roce 1926 a to na místě bývalé staré školy. Projekt byl vypracován a stavbu vedl plzeňský architekt  Ing. Ernst Březina. Zajímavostí celého projektu byl i fakt, že architekt Březina navrhl  kromě samotné konstrukce budovy i vnitřní vybavení budovy a to počínaje pevnými prvky jako je kované zábradlí podél schodiště, tak i nábytek, kterým měla být radnice po dostavbě vybavena.       
Samotnou hrubou stavbu radnice provedla  stodská firma Egon Baresch & Josef Weber. Dominantním prvkem radnice je hodinová věž. Výroba věžních hodin  byla zadána německé firmě Turmuhren - Fabrik,  Bernard Vortmann se sídlem v Kölnu. Konstrukci věžních hodin tvořil jediný hodinový stroj, ze kterého byl pohyb ručiček rozváděn transmisemi do čtyř samostatných ciferníků. Skleněné ciferníky umístěné na každé straně věže dosahovaly průměru 1,25 metru a byly odlity z 15 mm silného skla. Součástí hodinového stroje byly i dva bronzové zvony o váze 60 a 90 kilogramů. Cena samotného hodinového přístroje činila  4286 Kč a s konečnou montáží bylo celkem zaplaceno 5472 korun.        
Slavnostní otevření radnice proběhlo dne 28.08.1927 . Od tohoto dne začala stavba sloužit veřejnosti. Náklady na stavbu radnice dosáhly částky 350 000 korun. Konečná  kolaudace proběhla ale až dne 29.09.1929.      

O NEJKRÁSNĚJŠÍCH  HODINÁCH

Každý, kdo procházel roku  1927 a 1928 kolem holýšovské radnice po cestě na Staňkov, musel povinně zvednout hlavu k hodinové věži a obdivně vzdychnout. A to vzdychnutí musel udělat tak  nahlas, aby dolétlo otevřeným oknem až k starostenskému stolu. A běda poutníkovi, který by nevzdychl anebo vzdychl jen málo. To by ho ještě před mostem doběhl obecní četník Landštof a dovlekl zpět před radnici. Tam by jej pod pohrůžkou noci v šatlavě donutil vypoulit oči na hodinovou věž,  na  kotouč osvíceného ciferníku, po kterém  donekonečna předbíhala velká ručička malou. A jestli by ani v tento okamžik  poutník nepochopil, zapíchl by mu obecní četník držátko pendreku tak hluboko pod žebra, že by to heknutí slyšel pan starosta  a tentokrát i  přes okno zavřené. Je nutné uznat, že si  četník k mostu moc často  nezaběhal. Nové hodiny na holýšovské radnici byly totiž skutečně krásné. Krásnější než vedle ve Stodě, krásnější než na druhé straně ve Staňkově, a možná i krásnější než hodiny na malované radnici ve Stříbře. A bodejť by ne.  Hodiny  byly dovezeny do Holýšova až ze samého Kolína. Ale ne z toho u Prahy, ale až z toho na Rýnem, přímo z továrny na věžní hodiny pana Vortmanna. A byly skutečně  malý zázrak.

Když je dělníci poprvé vybalili z přepravní krabice, zastavil se všem přítomným na chvíli tep. Ozubená kolečka z hodinářské mosazi zářila na denním světle jako tisíc malých sluncí. V hladkém povrchu zrcadlově vyleštěných osiček se odrážel blankyt nebe a celá ta nádhera byla vetknuta do konstrukce z černé litiny, která tu hru světel jen více zvýrazňovala. Celý ten zázrak byl potom vytažen na laně  do sarkofágu hodinové věže, vsazen do jejího nitra a na ještě mrtvý stroj byly připojeny hned čtyři osy roznášející čas do všech světových stran. Na konce os bylo potom nasazeno po jedné velké a jedné malé rafičce a ty byly ponechány na větru a mrazu za tlustým skleněným ciferníkem. Až tehdy přišel do hodinové věže hodinářský mistr v šedém nažehleném plášti, upevnil do koruny věže dvojici mosazných zvonů na odbíjení každé celé,  přeleštil ještě jednou všechnu tu světelnou krásu, zavěsil na ocelová lanka těžká závaží a nechal s konečnou platností a navždy rozdunět dosud mrtvé srdce. Na ten okamžik čekali před radnicí všichni z obce i širokého okolí. Již od podvečerního soumraku stáli kolem budovy radnice v malých hloučcích, s hlavami zvrácenými pozorovali hned čtyři mléčně bledé měsíce ukotvené ve tmě nad střechou radnice a  občas popošli k největšímu hloučku s panem starostou ve svém středu, aby zaslechli, kdy ta sláva konečně již přijde.         
A pak se to najednou stalo. Velká rafička poposkočila na dílek od dvanáctky ještě v úplném tichu, jakoby nikdo nevěřil, že již skutečně měří čas. Až druhé cvaknutí davy definitivně přesvědčilo o činnosti  stroje. K měsícům vylétly první čepice se štítkem, klobouky se štětkou, rádiovky s čudlíkem i zmijovky s klikaticí a další cvaknutí v hodinách již nebylo slyšet pro bouřlivé „Vivat“.

Všichni se nahrnuli kolem pana starosty, aby se ho dotkli či jen plácli po ramenou, a ti, kteří se nedostali na dosah, křičeli jen jeho směrem slova jako  „nádherné“ nebo „úžasné“ nebo „to je krása“. Po chvíli byl pomačkaný starosta vynesen radními na ramenou na schody před radnici, kde s rukou vztyčenou vyčkal až do úplného ticha a dojatým hlasem oslovil davy: „Občané, přátelé, dámy a pánové. Nebojím se v tento slavný okamžik říci, že již pět minut máme nejkrásnější a nejpřesnější hodiny v kraji“. Poslední uvozovku už nebylo slyšet v dalším mohutném zahřmění: „Vivat“.          
Mít nejkrásnější hodiny v kraji je jedna věc,  ale dbát na to, aby vždy řádně šly a nestaly se tak terčem posměšků od  závistivých stoďáků a staňkováků, je věc druhá. Hned druhý den byla proto na radnici svolána komise, která se péčí o hodiny zabývala. Komisí byl ustanoven vrchní mazač, vrchní natahovač, vrchní časoměřič a samozřejmě i obecní četník Landštof, který měl na starost šíření hodinové slávy. Byly rozděleny úkoly, poplachové  signály,  maznice, šroubováčky, klíčky a kliky, dále troje cibule pro aritmetický průměr a samozřejmě klíče hodinové věže řádně označené a zaprotokolované. A nutno říci, že všechna tahle opatření měla za příčinu, že ke vzteku  sousedů z okolních měst a obcí  vše bezchybně a precizně fungovalo.  Holýšovský čas byl nejpřesnější v okolí. Podle holýšovského času byly nastaveny všechny hodinové stroje v obci, ale i v Kvíčovicích, obou Kamenicích, Neuměři i Všekarech. Hodinářští mistři vysílali denně k holýšovské radnici své učedníky, výpravčí nádražní zřízence, řiditel místní sklárny úředníky a vrátné, učitelé ze škol třídní premianty   a  pan farář kostelníka, protože z okna fary na radnici přes kostel sv. Petra a Pavla neviděl. Několikrát byl u radnice přistižen i občan ze vzdálenějšího místa, jak chce odnést  přesný čas  na svých  hodinkách z obce pryč.  Takový zvěd měl potom smůlu, protože četník Landštof mu schválně posunul čas na hodinkách buď pozadu nebo napřed a ostrými slovy jej vykázal za hranici obce. A také proč ne. Hodinová věž byla přeci na holýšovské radnici, hodinový stroj si zaplatili holýšovští a  to by bylo, aby si nějaký cizák odnášel jejich správný čas zadarmo.

Katastrofa nastala v prosinci roku 1929. Osudným holýšovskému času se stala naducaná sněhová oblaka táhnoucí na obec od kostela sv. Barbory. Od tohoto směru přicházejí ty nejhorší bouře.  Z oblak se snášely k zemi hned celé chuchvalce sněhu, velké a lepkavé jak porce pouťové cukrové vaty. S hlasitým žuchnutím padaly do polí, luk i na střechy budov a během několika vteřin vytvořily souvislou sněhovou pokrývku vysokou po lem holínek. Do toho všeho navíc ještě pěkně mrzlo a i cestáři odmítli v té sibérii protahovat hlavní cestu napříč obcí, což se ukázalo za chvíli jako šťastné řešení.

Jeden z těch naducaných chuchvalců si našel místo pro své přistání i na místních hodinách mezi malou a velkou ručičkou, kdy je jediným čvachtnutím přilepil nehybně ke sklu ciferníku. Ani hodinový stroj dovezený až z Kolína, z toho nad Rýnem, nedokázal váhu sněhu překonat a po několika marných pokusech se poprvé za dva roky  zastavil. Toho dne byla poprvé svolána i krizová rada.

Čas, který běžel všude jinde než v Holýšově, byl neúprosný. Nad Barborou se již ukazovaly v mracích ostrůvky modři, velká ručička hodin však dosud stála. Každým okamžikem hrozilo, že obcí projde někdo, kdo si všimne, že ony „slavné“ holýšovské hodiny stojí a bylo nad slunce jasné, že si to nenechá jen pro sebe. Ostudu, která by se na Holýšov a nejkrásnější hodiny v celém kraji  snesla, si dokázal každý představit. Cestáři také nemohli donekonečna sedět doma za pecí, protože cestář je od toho, aby byla cesta cestou a cestářská hrdost je i nad nějaké zasněžené hodiny.

Nápadů na odstranění sněhové hroudy z ciferníku hodin bylo zprvu několik. Ihned byla zamítnuta výstavba dřevěného lešení, které by bylo časově zdlouhavé. Zamítnuta byla i sestava svázaných žebříků nebo pyramida z živých těl místních sokolských cvičenců, jimž by hrozilo na zamrzlé ulici nebezpečí pádu.  Zamítnut byl  odvážný nápad na horolezecký výstup stěnou radnice navrhovaný hostinským Elsdörferem, který měl v hospodě barvotiskový obrázek Mont Blanku s odpočívajícím horolezcem. Zamítnuto bylo též povolání bývalého cirkusového provazochodce Habera, který přišel za války o nohy pod kolenem. Zamítnuto byl i sníh srazit dlouhým bidlem, vzhledem k možným škodám na číslicích ciferníku. Zamítnuto bylo zahřátí skleněného ciferníku , protože mohl vlivem prudké změny teploty prasknout. S každou další minutou však nápadů ubývalo a přibývalo bezradných pohledů ke starostenské židli. Starosta seděl zničeně a unaveně a pomalu ale jistě si připouštěl možnost, že vše vyřeší až jarní obleva. Potom dostal nápad.

Motor hasičské stříkačky pravidelně bublal. Od stříkačky vedla hadice jako zkroucený had do dlaní velitele hasičské jednotky Hůly, který mířil proudnicí přímo na hodinovou věž radnice. První gejzír teplé vody jej překvapil, ale po chvilce zápolení s hadicí zasáhly krůpěje vlažné vody sklo ciferníku. Přilepený sníh sjel po hladké ploše skla a velká ručička se pomalu rozešla.

Starosto, vy jste ale hlava“, zařval nadšením první radní Esldörfer a vrhl se mu kolem krku. „No jo, je vidět, že jste chlap na správném místě,“ přihřál si polívčičku druhý radní a třetí radní srazil jako bývalý klatovský dragoun podpatky galoší a starostovi zasalutoval. Bodejť by také ne. Čest nejkrásnějších hodin v kraji  byla právě rozhodnutím starosty zachráněna a cestáři se již dostávali s pluhem a lopatami před radnici.

Ale skutečná pohroma na rozradostněné radní i hasiče teprve čekala. Voda stékající po skle ciferníku si našla cestu po ručičkové ose a začala vtékat do otvoru bronzového ložiska. Zde vyplnila prostor mezi ložiskem a osou a než bys řekl švec, zmrzla na kámen. Velká rafička na věžních hodinách s sebou ještě dvakrát škubla a jak nedokázala zlomit odbor ledu  zůstala opět netečně stát. Srdce hodinového stroje tentokrát definitivně dotlouklo. Veškerá další snaha hasičů byla marná. Další a další proudy vody jen obalovaly ciferník vrstvami ledu a to tak, že za chvilku přestal být vidět. Na ručičkách vyrůstaly s dalším přídělem vody stále delší a delší rampouchy, až byly tak dlouhé a těžké, že obě ručičky od osy odlomily. To byl definitivní konec. Nejkrásnější hodiny v celém kraji nejen že již neměřily přesný čas, ale neměřily vůbec žádný čas. A zrovna na té straně, kde byly z hlavní silnice vidět.

Zpráva o zamrzlých hodinách v Holýšově se šířila rychlostí blesku. Každý, a hlavně přespolní  ze  Staňkova a Stoda, chtěl tu spoušť co nejdříve vidět. K radnici přicházela celá procesí a lidé s úšklebky pohlíželi na hodinovou věž. „Nevíte kolik je hodin?“, ptali se jízlivě  kolem procházejících holýšováků, kteří je míjeli se sklopenou hlavou. 
„Zeptejte se starosty,“  odpovídali odevzdaně místní a davům cizáků u radnice se raději vyhýbali velkým obloukem. A taky proč ne. Vždyť starosta je osoba  nejpovolanější  a ten holýšovský navíc ještě  „hlava“.