Obsah

O betonové hranici

.

 

Dnes již si jich pomalu ani nevšimneme. Staly se přirozenou součástí zástavby města a občané je míjí se stejně nevšímavým pohledem jako něco běžného, co sem vlastně vždy patřilo, patří a patřit bude. Možná si jejich existenci více uvědomují turisté, houbaři či jen lidé na procházce, když na ně znenadání vyjuknou z lesního podrostu. Možná těmto návštěvníkům lesa učaruje nekonečná vůle přírody, která je pomalu ale jistě vstřebává do svého zeleného nitra. Možná je překvapí až impresionistická struktura obrazu, kterou dokázaly vytvořit na betonových stěnách řečiště a krápníky vyplaveného vápence, ostrovy i celé kontinenty neúnavných mechů a lišejníků a dočasné pihy podzimního listí. I tady, v lese, nás ale jejich přítomnost překvapí jen zpočátku, ale po nálezu dalších a dalších nám zde jejich přítomnost za okamžik zcela zevšední.

Jen zvídavý návštěvník takového objektu si položí otázku, co a koho vedlo k tomu dopravit doprostřed lesa takové množství písku, cementu, kamenné drti a vody a jaká síla vedla toho neznámého stavitele odlít na první pohled zcela nesmyslném místě takový mohutný monolit. Zvídavý a informovaný návštěvník odhalí zjevně vojenský účel celé stavby, ale již jen málokdo zná příčiny a důvody vzniku hned celého řetězce betonových pevnůstek právě na místech, kde je nalezl. Při svém pátrání po osudech a historii objektů lehkého opevnění, jak se pevnůstky vojenským názvoslovím v době vzniku nazývaly, jsem častokrát narazil na názor, že byly vystavěny německou armádou v době delimitace hranic mezi  československým a sudetským územím. Konkrétně v okolí Holýšova, kterým se toto pojednání zabývá, má tento názor i své opodstatnění. Většina vystavěných objektů lehkého opevnění se totiž nachází buď přímo na vytýčené čáře či v těsném blízkosti nově vymezené hranice. Vzhledem k časovému odstupu od doby výstavby se proto nelze takovým názorům ani divit, i když strategická poloha pevnůstek by byla v takovém případě zcela nelogická. Také je nutné si uvědomit, že mnoho měst a vsí bylo v době výstavby těchto objektů obydlena německým obyvatelstvem, které bylo v letech 1945–1947 vysídleno. Nově příchozí obyvatelé si proto zcela logicky zařadili podivné stavby stojící vedle jejich domů právě do období předchozího osídlení. K určitému nádechu tajuplnosti těchto pevnůstek přispěla i Československá armáda v 50. a 60. letech minulého století, která po válce poničené objekty opět zrekonstruovala a zahrnula do svých strategických plánů. Uzavřené a znepřístupněné pevnůstky, občas navštěvovaně chlapci v uniformách, potom nechaly vzniknout dohadům a spekulacím často hraničícím s fantaziemi sci-fi. Pojďme proto nahlédnout do doby, kdy toto pevnostní pásmo vznikalo a objasnit tak skutečné příčiny a důvody budování linie objektů lehkého opevnění v okolí Holýšova.

Ještě na počátku 30. let minulého století neměla armáda mladého Československa zcela jasno, jakým způsobem zajistit obranu státu proti případnému nepříteli. Část velení armády preferovala cestu modernizace vojenské pozemní techniky a letectva. Další skupina vycházela z nutnosti výstavby stabilního obranného postavení v příhraničních oblastech a to především z důvodu nahrazení nedostatku živé vojenské síly pro obranu republiky. Vzestup Adolfa Hitlera  na nejvyšší příčku politického žebříku sousedního Německa a směr, jakým se tato politika začala ubírat, byl jasným avízem i pro naše armádní velení. V období 1933 - 1934 je proto přijata konečná koncepce obrany státu, vycházející z výstavby železobetonových  pevností a pevnůstek v blízkosti hranic sestavených do sebe navzájem navazujících pásem , které budou vybaveny kvalitními zbraněmi a vycvičenou posádkou. Ne náhodou použila  armáda v počátcích výstavby francouzského modelu takového opevnění používaného již v systému Maginottovy linie. Tím že velení armády přijalo již jinde vyzkoušený model zkrátila se doba na vývoj, zpracování stavební dokumentace, náročné testování takových pevnůstek a vlastní organizaci stavby. Prvním modelem vycházející z této vzájemné spolupráce se staly v případě objektů lehkého opevnění  objekty lehkého opevnění vzor 36. Tyto pevnůstky byly jednoduché konstrukce, kdy vnitřní prostor tvořila jediná místnost. U pevnůstek typů  A a B byly  používány dvě střílny umístěné ve směru  předpokládaného postupu nepřítele. U typu B bylo použito potom o deset centimetrů silnější čelní stěny objektu pro zvýšení odolnosti. Dalším typem byl typ C, který byl opatřen již třemi střílnami.

K výstavbě objektů tohoto typu došlo i v okolí Holýšova. Účelem výstavby takové opevněné linie bylo zastavit, popřípadě zpomalit postup nepřátel k  vojensky důležitému strojírenskému centru, tedy k Plzni. Zpomalení postupu nepřátel do nitra republiky by zároveň vytvořilo i časovou rezervu pro organizaci  armády.  Úsek stavěný v okolí Holýšova nesl označení  úsek VIIIa  Stodo a závěrečné fázi projekčních prací mělo celý úsek tvořit 30 kulometných pevnůstek na  délce asi 40 kilometrů. V samotném okolí Holýšova procházel úsek na pomyslné čáře kostel Sv. Barbory, obec Všekary, Neuměř,  Kvíčovice, Dolní Kamenice a Horní Kamenice. Tato linie byla vedena tak, aby využívala především vrcholů terénních vln s dobrým a dalekým výhledem do předpolí objektů. Úsek byl zadán k výstavbě firmě Roučka Václav architekt a mistr zednický se sídlem v sousedním Staňkově. Výstavba celého úseku byla zahájena dne 6. srpna 1936 a oficiálním datem pro dokončení výstavby úseku můžeme určit den 31. října 1936. Dodnes se můžeme jen s několika objekty setkat u kostela Sv. Barbory, v samotné obci Všekary a v obci Kvíčovice. K likvidaci těchto pevnůstek v roce 1941 prováděné na příkaz německého vojenského velení totiž nedošlo především z obavy, že by exploze porušila soukromé domky v těsném okolí pevnůstky. S nejzachovalejším objektem vz. 36 se dnes setkáme v obci Kvíčovice ve svahu nad rybníčkem.

Nevýhodná poloha, snadná zranitelnost těchto objektů, kdy hlavně zbraní směřovaly přímo k nepříteli a především nízká odolnost proti nepřátelské palbě byly důvodem pro vyprojektování nového, již československého typu pevnůstky. Tento typ dnes nazývaný „řopík“ (podle zkratky ŘOP tedy ředitelství opevňovacích prací) získal vojenské označení jako objekt lehkého opevnění vz. 37. Výhodou tohoto nového objektu byla především situace, kdy případnému útoku čelila mohutná železobetonová  čelní stěna zesílená proti případnému zásahu ještě kamenným tarasem zasypaným zeminou. Střílny objektů již nesměřovaly k samotnému nepříteli a byly ukryty za ochranným prodloužením čelní stěny, tzv. uchem. Palba vedená ze střílen měla za úkol vytvořit mezi sousedními objekty neprůstupnou palebnou stěnu, kdy případný útok měl být zpomalen pro vyšší účinnost střelby překážkou z ocelových rozsocháčů a ostnatého drátu. I u objektů lehkého opevnění vz. 37 bylo vyprojektováno hned několik typů s rozdílnou tloušťkou betonových stěn a rozdílným úhlem střílen. Tyto typy se označovaly velkými písmeny a A, B, C a později byla tato škála rozšířena ještě o typy D a E.

V okolí Holýšova ale i v městě samotném se dodnes můžeme setkat s širokou škálou typů pevnůstek vz. 37. Poprvé, kdy se můžeme s typem pevnůstky vz. 37 na Holýšovsku setkat je v úseku vystavěném přímo ve městě v roce 1937. Jednalo se o úsek s názvem E 24. Pevnůstky vyrůstající na jižním i severním kraji  Holýšova ve dvou sledech měly stejný úkol jako pevnůstky z roku 1936. To znamená zastavit nebo zpomalit pohyb nepřítele a to ať již na hlavním silničním tahu  Horšovský Týn - Plzeň tak i na tahu železničním Domažlice – Plzeň. První sled využíval jako přirozené překážky koryto toku Radbuzy. Stavba úseku E 24 byla zahájena dne 21. června 1937 výstavbou úseku byla pověřena firma nám již dobře známého stavitele  Václava Roučky ze Staňkova. V samotném úseku vyrostlo 21 pevnůstek vz. 37 a to především v typu  A a D. Dokončený  úsek E-24  byl kolaudován dne 21. dubna 1938 a téhož dne byl předán armádě. Z celé jednadvacítky staveb jich dnes můžeme na území města navštívit je mizivé množství. Tři pevnůstky ukončily svůj krátký  betonový život v době výstavby mohutného německého sídliště /Výhledy/ pro pracovníky válečné zbrojovky Metallwerke Holleischen G. m. b. H. Jedna pevnůstka v blízkosti trati byla odstraněna po ukončení války silami české armády a důvod této likvidace nám zatím uniká. Poslední pevnůstka vzala za své při výstavbě areálu firmy Wuppermann. Mnoho objektů je dnes umístěno na soukromých pozemcích a nebo od dob opuštění  objektů armádou v 90. letech zmizelo v hustém porostu křovin či zasypány zeminou při stavebních úpravách. Dnes například jen málokdo tuší, že v náspu vozovky těsně před mostem ve směru na Staňkov jsou zcela unikátně umístěny dvě samostatné pevnůstky typu D. Jediným objektem přístupným veřejnosti z tohoto úseku je dnes objekt č. 8, upravený jako minimuzeum o historii Holýšova. I přes tyto změny je v Holýšově zachována unikátní ukázka výstavby objektů lehkého opevnění tvořící  dvousledovou  uzávěru komunikací.

Posledním úsekem, jehož stavba byla v Holýšově zahájena je úsek pořadového čísla 174. V době výstavby úseku E 24 coby uzávěry komunikací, vznikly obdobné uzávěry E 23 v obci Skapce a E 25 v městě Merklíně. Nově plánovaný úsek 174 měl proto tyto uzávěry mezi sebou vzájemně propojit objekty vystavěné ve dvou sledech ve tvaru tzv. čáry. Středem úseku 174 se stal samotný Holýšov, odkud byla plánována výstavba dvou křídel čáry a to jihovýchodně k Merklínu a severozápadně k Jivjanům a Skapcím. Na úseku dlouhém 13 kilometrů  bylo  plánováno s výstavbou 90 pevnůstek a to 66 pevnůstek typu A a 24 pevnůstek typu B. Výstavba úseku byla schválena rozhodnutím hlavní štábu ŘOP dne 14. června 1938. Zakázku na výstavbu opevnění získala tentokrát stavební firma podnikatelů Ing. Pičman - Morávek, která měla sídlo na adrese Praha XVI, Přístavní ul. 1856. Této firmě byl zadán úsek dne 21. června 1938 Zajímavostí úseku byl potom objekt č. 90, který byl vystavěn jako šikmý. Dnes bychom jej hledali jihozápadně obce Hradišťany v polesí zvaném „Dvanáctka“. Před ukončením prací  po Mnichovském diktátu bylo zcela dokončeno severozápadní křídlo a zahájeny výkopové a stavební práce na křídle k Merklínu. K jeho dostavbě již díky obsazení Holýšova vojsky Wehrmachtu nikdy nedošlo. Mnoho objektů úseku 174 zmizelo z povrchu zemského v roce 1944, kdy německá vojenská mašinerie tyto objekty v okolí samotného Holýšova a Hradišťan likvidovala za účelem vytěžení kvalitního betonového železa. I když nebyl celý úsek dostavěn, je jeho část především v polesí Hořina  zachována a určitě stojí za návštěvu.

Závěrem celého exkurzu do historie výstavby československého opevnění v období první republiky se ještě chci vrátit k rekonstruovanému objektu č. 8 na úseku E 24. Objekt byl vybetonován dne 28. srpna 1937. Jedná se o prvosledový objekt lehkého opevnění typu A-160, který byl pro polohu v blízkosti komunikace vystavěn jako zesílený. Kvalita betonu v době vybudování dosahovala hodnot pevnosti 394 kg/cm3.

Objekt byl rekonstruován skupinou nadšenců z turistického oddílu TOM 1202 v roce 2002. Od tohoto roku je v rekonstruovaném objektu instalována expozice věnovaná jak výstavbě české opevněné linie na „Holýšovsku“, tak bohatá fotodokumentace z válečné historie města včetně trojrozměrných předmětů.

K objektu dojdete po odbočce zelené turistické značky, která vás k němu dovede z náměstí na Výhledech po pěti minutách chůze Husovou ulicí.

Objekt je pro veřejnost přístupný na základě telefonické domluvy s panem Janem Valešem na telefonním čísle: 606 612 677.

Vstupné do objektu je dobrovolné.