Obsah

Setkání v Ardénách (2014)

 

Od poslední návštěvy veteránů 17. belgických střelců v Holýšově uplynuly tři měsíce a členové občanského sdružení Skála Marne balili. Cílem cesty byla malá vesnice ve francouzských Ardénách s podivným názvem La Horgne. Na počátku cesty bylo pozvání jednoho z našich veteránů ke společnému setkání členů sdružení a veteránů, tentokrát na území Francie. Úlohy hostitele se tentokrát ujala dcera Louise Gihoula a to Claude a její manžel a zdatný vyznavatel suchého humoru, Jerry. Protože nám navigace vyhledala nejkratší cestu do nitra Ardén přes území Lucemburska, stal se první přestávkou na dlouhé cestě vojenský hřbitov American Cemetery and Memorial, který se nachází ve čtvrti hlavního města Lucemburska s názvem Hamm. Cílem návštěvy bylo samozřejmě vyhledat hrob generála George S. Pattona. Pohled na zelenou planinu plnou jednoduchých křížů z bílého mramoru vyrovnaných v nekonečných pravidelných řadách byl velice silným a působivým zážitkem. Osamocený hrob generála Pattona tvořený stejně prostým křížem a předsazený do čela celého pole říkal vše o životě samotného generála. Po návštěvě hřbitova nastala další etapa cesty, na jejímž konci nás čekala zcela ospalá víska s velice bdělou a čilou paní domácí. Večer u výtečného vína, typicky ardénské večeře se sýry místo zákusků ukončila Claude hodně po půlnoci větou: „A ráno v osm přijede papá.“ Dochvilnost Louise Gihoula je příznačná a proto nám všem bylo jasné, že osm znamená prostě osm. Osm bylo skutečně osm. Na minutu přesně zavrzala těžká kovová vrata na pozemek Claude a Jerryho a na dlažbě dvorku zazněl dusot kanadek válečného veterána. V klobouku kanadské jízdní, s natočeným knírem propochodoval dvorem a bylo jasné, že spánek a to pro všechny a bez rozdílu skončil. Po prohlídce mužstva a přátelském objetí vyrazila celá expedice zvlněným krajem k vojenské pevnosti Verdun. K bastile ve Verdunu nás vedly úzké cestičky mezi poli často klesající a stoupající skrz nesčetná údolí na jejichž svazích se sem tam objevily betonové sruby Maginotovy linie. Až později jsme se dozvěděli, že nás Jerry vedl krajem, kterým útočila vojska Wehrmachtu podle Mansteinova plánu na samotné srdce Francie. Samotná návštěva bastily ve Verdunu byla neskutečným zážitkem a den plný zážitků pokračoval návštěvou válečného hřbitova Le champ de bataille de Verdun a jedné z nejmohutnějších pevností Maginotovy linie a to pevnosti Le Fort de Douaumount. Největší raritou v pevnosti byla zcela jistě výsuvná dělová věž, která se stala kulisou snad všech filmů zabývajících se tematikou Maginotovy linie. Do domu Claude a Jerryho jsme se vrátili před půlnocí utahaní a ušlapaní jako po prčickém pochodu. Louis Gihoul, stejně čerstvý jako ráno naskočil do svého vozidla a opustil nás, protože druhý den musel být ve 140 km vzdálené nemocnici, kde je hospitalizována jeho žena Elen. I další den pokračoval nekonečný příděl zážitků. Kolem největšího ardénského divočáka jsme dojeli až ke zcela unikátní katedrále v Remeši (Reims), jejíž prohlídka byla zase silným zážitkem. Při představě, že kráčíme po dlažbě, kudy prošla většina francouzských králů a na koni projela Johanka z Arku, nás přepadlo podivné brnění. Druhá část dne pokračovala návštěvou vinařské oblasti Champagne a návštěvou sklepů vinařské rodiny Mercier. Večer u Claude a Jerryho se natáhl zase do pozdních nočních hodin. Poslední den našeho pobytu u přátel byl dnem pohody. Na snídani přijel Louis, přes den se promítaly rodinné filmy a odpoledne vzal Jerry do klína kytaru a ukázal nám, jak se hraje opravdové blues. Další den nás čekala cesta do belgického Namuru za dalším veteránem, Arthurem Ottem. Arthur Otto a jeho žena Anet nás přivítali v typickém belgickém domku na břehu řeky Meuse (Máza). Až pod přísným pohledem manželky se musel Arthur přiznat, že letošní oslavy osvobození v Plzni a Holýšově ukončil po návratu hospitalizací v nemocnici, kde ošetřující lékař neustále kroutil hlavou, při nekonečném výčtu toho, co všechno Arthur při návštěvě Čech zkonzumoval. Okamžitě nasazená dieta vrátila Arthura do normálu a do domku na břehu Mázy. Po obědě následovala nezbytná prohlídka zahrady a cesta domů. Když teď, několik týdnů po návštěvě Belgie a Francie vzpomínám, jaká místa jsme za ty čtyři dny návštěvy přátel navštívili, dělá mi problém vybavit si je v hlavě. Samozřejmě že velice emoční návštěvy válečných hřbitovů se mi navždy vpálily do mozku, neboť mě neustále překvapuje skutečnost, co dokáže udělat jeden člověk druhému. A jestliže byl za každý takový zmařený život vystavěn jeden jediný prostý kříž, jsou právě ty obrovské a nekonečné hřbitovy nejlepším a stále trvajícím důkazem nesmyslnosti válečných konfliktů. Co mě ale stále zůstává v hlavě jasně a zřetelně je atmosféra setkání. Již od první vteřiny, kdy jsem vstoupil do domu zcela neznámých lidí, jsem si připadal jako při návštěvě nejbližší rodiny, kde není žádné tajemství, všechno, co je myšleno, je i řečeno.

Sestavil: Jan Valeš

Foto: Rudolf Švec

 

Setkání v Ardénách

Setkání v Ardénách

Setkání v ArdénáchSetkání v Ardénách

Setkání v Ardénách

Setkání v Ardénách

Setkání v Ardénách

Setkání v Ardénách

Setkání v Ardénách

Setkání v Ardénách

Setkání v Ardénách

Setkání v Ardénách

Setkání v Ardénách

Setkání v Ardénách

Setkání v Ardénách

Setkání v Ardénách

Setkání v Ardénách

Setkání v Ardénách

Setkání v Ardénách

Setkání v Ardénách

Setkání v Ardénách

Setkání v Ardénách

Setkání v Ardénách

Setkání v Ardénách

Setkání v Ardénách

Setkání v Ardénách

Setkání v Ardénách

Setkání v Ardénách

Setkání v Ardénách

Setkání v Ardénách

Setkání v Ardénách

Setkání v Ardénách

Setkání v Ardénách

Setkání v Ardénách

Setkání v Ardénách